Christmas magic

2. kapitola

Než ke mně došel stačila jsem si ho pořádně prohlédnout. Byl hodně vysoký, široké ramena, prostě typická mužská postava. Z chundelaté zimní čepice mu čouhaly krátce zastřižení hnědé vlasy. Na obličeji mu pohrával opovážlivý úsměv. Když došel blíž, všimla jsem si jeho krásně kaštanových očí. V hlavě mi pořád svítily vykřičníky s otázkou, proč z něho měli ti kluci, takový strach? Ale nechtěla jsem to teď řešit a tak jsem vyčkávala, co se bude dít.

Jen se na mě díval a nic neříkal. Úsměv mu ještě dozníval v obličeji.

"Kdo jsi? " zeptala jsem se s neutrální tváří. Doufám, že nepoznal strach a zároveň zalíbení v mých očích. Měla jsem z něj dost smíšené pocity. Je hezký to ano, ale hezcí kluci bývají nejhorší.

Znovu se usmál, "ty musíš být Amy, že? " zarazila jsem se. Odkud zná mé jméno?

"Známe se?" přišlo mi to dost podezřelé. Zrovna jsem přijela, nemohl mě znát. Nevzpomínám si, že bych ho někdy viděla, pokud ano určitě bych si to pamatovala.

"Ne tak docela, jsem tvůj nový soused. Naši se seznámili při stěhování, a tak se naše rodiny domluvily, že společně oslavíme Vánoce." vytřeštila jsem na něj oči a nevěřila jsem svým uším...

"Cože?" Trávit Vánoce s nějakou úplně neznámou rodinou. Cizími lidmi a tímhle klukem? To snad nemyslí vážně! Hlava se mi zatočila a málem jsem sebou sekla. To je snad nějaký špatný vtip? Ten kluk si ze mě určitě dělá jen srandu. To není možné...

Když viděl můj výraz, stáhl úsměv, "vaši ti to ještě očividně neřekli, " nadhodil s naprosto klidným výrazem v očích. Dělá si srandu? Jak by mi to mohli říct, když jsem zrovna přijela... Tomu klukovi nevěřím ani slovo. Ale co když je to pravda? Co když...?

„Ne na takovéhle vtípky ti neskočím," řekla jsem s odhodláním v očích, „užij si Vánoce sám!"

Když jsem to dořekla, otočila jsem se na podpatku a ucítila jsem chlad na tváři. Na obličeji jsem měla sníh, protože se mi "velice šikovně" povedlo uklouznout na náledí.

„Sakra," zanadávala jsem a škrábla se zpátky nahoru.

„Ukaž, pomůžu ti," chytil mě za paži a jemným škubnutím mi pomohl na nohy. Když se mě dotkl mým tělem projela vlna zamrazení. Jako by mi přejel mráz po zádech. Chtěla jsem se mu vyškubnout, ale nemělo to cenu. Už jsem se ponížila dost. „Děkuji" řekla jsem na rozloučenou a konečně se mi povedlo dostat ze jeho sevření. Naposledy jsem na něj pohlédla a viděla jsem, jak mu oči září pobavením, přemáhal se, aby se nezačal hlasitě smát. Zrudla jsem, musím pryč, napadlo mě. Odvrátila jsem od něj tvář a už bez dalších trapasů jsem zamířila domů.

V hlavě jsem si pořád přehrávala to, co se právě stalo, takový trapas. Tomu klukovi se už nebudu moc podívat do očí... Následkem tohohle přemýšlení se mi z hlavy úplně vykouřil rozhovor, co proběhl před tím incidentem s ledovou plochou ...