Christmas magic

4. kapitola

„Co tady děláš?" křikla jsem na něj z okna. Zasmál se, „hádej!" Věděla jsem to až moc dobře...

„Tak jdeš?" zeptal se mě a oči se mu šibalsky zaleskly. „Počkej, musím pomoct mamce s perníky. Co třeba v 7?"

„Dobře, ale přijď nebo už tě nevrátím!" pohrozil mi. Zasmála jsem se, ještě chvíli ho pozoruji, jak se prodírá sněhem a pak se rychle převleču do nějakého starého oblečení. Perníky připravte se, jdu si pro vás!

Když s mamkou dopečeme, jsme celé od mouky a perníčky necháváme vychladnout.

„Tak co? Jak to jde s Jackem?" zeptala se mě, bylo mi jasné, že téhle konverzaci se nevyhnu, ale chtěla jsem to oddalovat, co nejdéle to půjde. „Jo v pohodě," snažila jsem se ji dobýt, ale to by nebyla mamka, kdyby to nechala jen tak. „Proč s tebou nepřijel na Vánoce?" zkusila to znovu. Dobře, tak tomuhle už se asi nevyhnu. Zhluboka jsem se nadechla, „Už spolu nejsme mami," její výraz byl nečitelný. Pak trochu posmutněla, vím, že Jacka měla ráda. „To mě mrzí, jak dlouho?" Nechtěla jsem jí to tajit, ale taky jsem to nechtěla moc řešit. „Asi 3 týdny," ještě jsem dodala, „ale jsem v pohodě mami."

Objala mě a usmála se. „Dobře"

Pak jsem si vzpomněla na toho kluka, co jsem ho potkala dneska po cestě a náš rozhovor.

„Mami?" začala jsem „nechceš mi něco říct?" Vypadala překvapeně, že by to přece jen nebyla pravda?

„Co tím myslíš zlatíčko?" zakroutila jsem hlavou a řekla jsem ji všechno, co se dneska stalo. Vyprávění jsem dokončila, „... tak je to pravda? Budeme trávit Vánoce s nějakou jinou rodinou?" divila jsem se jak klidně to vyznělo. Chtěla jsem, ať to popře, ať mi řekne, že je to nesmysl, cokoliv. Jen ne to co následovalo.

„Je to pravda." Jako by mi někdo podlomil kolena a hodil mě do vzduchu, přesně tak jsem se teď cítila. Jako duše bez těla. Veškerá naděje na další krásné Vánoce s rodinou se právě rozsypaly. To přece nemůže být pravda! To musí být sen. Jen zlý sen. Štípla jsem se do ruky,  nebyl to sen, neprobudila jsem se v posteli na koleji, ale jsem pořád tady, tohle co se děje je skutečnost.

„Jdu ven s Mattym" řekla jsem s absolutně chladným výrazem, ale uvnitř mě to vřelo. Můj vztek se vařil a rozpínal na stále větší a větší hmotu. Nemohla jsem být tady, ještě chvíli a vybouchnu. „Počkej Amy," snažila se mě zastavit mamka, „já vím, že máš tyhle společné Vánoce, tak ráda, ale my už potřebujeme změnu. Fisherovi se nás zeptali, jestli bychom Vánoce nemohli oslavit u nich." zarazila jsem se. Tohle byla poslední kapka...

„Takže my na Vánoce nebudeme ani tady doma?!" to už jsem zvedla hlas, byla jsem naštvaná, fakt hodně naštvaná!

„To jsi mi nemohla říct dříve?!" zeptala jsem se ji. Neodpověděla, jen čekala, až dokončím svůj proslov. „Zatraceně, já ani nevím, kdo jsou Fisherovi! Vůbec ty lidi neznám a mám s nimi trávit Vánoce?! To je absurdní!" odmlčela jsem se. Teď už klidnějším hlasem jsem řekla „tohle budou ty nejhorší Vánoce," a s těmi slovy jsem popadla svůj kabát, zimní šálu s čepicí a vyšla jsem ven do sněhové vánice ...