i made a new friend ➳ wonkyun

8

Wonho nedokázal skrýt překvapení, když vstoupil do toho velkého domu. Pozdravil mladšího, který vypadal už o dost veseleji, než když ho vídal v nemocnici, a nechal se zavést do patra, ve kterém bylo snad ještě víc krabic, než v přízemí.

"Potřeboval bych, aby jsme to přebrali a zbytečností se zbavili." seznámil ho Changkyun se situací a bez váhání začal otvírat krabici. On také na nic nečekal a vrhl se na tu, co mu byla nejblíže. 

Ani Wonho nepomyslel na to, že by v těch krabicích bylo tolik jejich společných vzpomínek. Nikdy ani jeden z nich nelpěl na věcech, ale nostalgii pocítili oba. Někde byli i staré fotky. Nikdy k Changkyunovi moc nechodil, jeho babička nebyla nikdy příjemná na vnukovi návštěvy. Ale nevzpomínal si, že by s chlapcem měl tolik společných fotek. Je neskutečné, jak člověk dokáže zapomínat. I na dobré časy.

"Nemáš hlad?" protkl ticho Changkyun, kterého už bolela záda. Nechápal, proč se vůbec namáhal s tím, že by to přebíral. Stejně všechno vyhodí.  "Mohli bychom si objednat pizzu."

Wonho měl radost, že se mladší zeptal. Už ho to nebavilo, museli tím strávit minimálně dvě hodiny. Bez váhání na nabídku kývl a oba se přesunuli do kuchyně, co bylo v přízemí.

- - 

Nechápal, jak se to stalo. Měl chuť se propadnout hanbou, když se vrátil do pokoje, kde byl Wonho pohodlně usazený na pohovce. Bez horního dílu oblečení. Když dokážou lidem dostat z hlavy cokoliv, měli by také najít lék na nešikovnost. Té mu však nechali víc než dost, když se mu povedlo na staršího převrhnout konvici s horkou vodou. A smutné na to bylo navíc i to, že všechno jeho oblečení bylo oběti malé. Takže bude jíst pizzu s polonahým Wonhem. Jeho největší sen.

Nejistě se posadil vedle něho a s pohledem upřeným na televizi začal jíst první kousek sýrové. Neměl ponětí, co se odehrává na obrazovce, jen automaticky ukusoval sousta pizzy. Hlavně se nepodívat na chlapce vedle. 

"Mám ti ještě s něčím pomoct, než odejdu?" Changkyun sebou trhl, jak ho starší vyrušil z myšlenek. Ale nepodával se na něj.

"Em.. Ne. Myslím, že už nebudu nic potřebovat." ale pokud chceš, pučím ti mámy župan a můžeš tu se mnou koukat do noci na filmy, protože nemůžu spát. Nerad si to přiznával, ale vážně měl problém se spaním. Ale.. Už je skoro dospělý, nemůže mámě říct, že se bojí. 

Když se ale uprostřed včerejší noci probudil zpocený a udýchaný, myslel, že je na nemocničním pokoji. Ne, on si to nemyslel, on tam byl. A byl tam Kihyun. Možná, že by to nebylo tak špatné, kdyby to nebylo po tolika dnech poprvé, co byl tak mimo. Nejdřív měl strach, že je všechno zase zpátky, že nikdy neodešel. Znal ten pocit před záchvatem až moc dobře, a přesně tak se cítil. 

A celé se to odehrálo v rozmezí několika minut. Pak byl zpátky. Ve své posteli, u sebe doma. Bylo půl třetí ráno a on věděl, že už neusne.

"Dobře. Až budeš  něco zase potřebovat, můžeš napsat." neměl nic, co by na to řekl. Nechtěl být doma sám, už se stmívalo. Musí - musí si vzít léky. Jinak bude zase mimo realitu.