i made a new friend ➳ wonkyun

7

"Máme všechno?" obrátila se na Changkyuna jeho matka. Odpovědí jí bylo jen jeho přikývnutí. Pak popadla tašku a společně opustili areál nemocnice. Bylo to neuvěřitelné. Obyčejné parkoviště před nemocnicí, a chlapec byl naprosto bez dechu. Následoval matku až k autu a hned po tom, co uložila jeho věci do kufru, si oba sedli na přední sedadla. Čekal, že matka hned nastartuje, ale seděla tam stejně omámeně jako on. 

"Na tohle jsem čekala. Na den, kdy spolu pojedeme domů. Nikdy si neodpustím, že jsem tě tehdy opustila... Ale věř mi, že tehdy nic nebylo snadné." Changkyun koukal z okna a přemýšlel, co by měl matce říct. Co by chtěla slyšet. 

"Asi máme prostě jen smůlu.." sklopil pohled do svého klína a rukama si pohrával se zipem bundy. "Já jsem ti to nikdy neměl za zlé. Takže se o tom bavit nemusíme. Teď jedeme domů. Konečně budu mít zase domov. Nic lepšího mi dát nemůžeš." usmála se na něj a beze slova nastartovala auto. Slov nebylo třeba. 

- -

"Já vím, že to asi není pokoj tvých snů, ale až budu mít víc peněz, tak si to tu budeš moci zařídit podle sebe. Nebo si třeba koupíme něco lepšího." Changkyun moc nechápal, co považuje jeho matka za lepší. Ano, dům po prarodičích z matčiny strany, které nikdy nepoznal, byl starý a nějaké ty opravy by mu určitě prospěly. Ale i tak to tu působilo úžasně. Celý život strávil s babičkou v malém bytě starého panelového domu, takže velké místnosti a vysoký strop mu dávaly pocit větší volnosti. 

Jeho pokoj byl plný krabic s jeho věcmi. Jeho babička se ho jen tak vzdala, bylo mu jasné, že byla jen ráda, že ho bude mít z krku. Měl by to asi všechno přebrat a nepotřebné věci vyhodit, ale to mohlo počkat. Matka mu ukázala zbytek domu a pak připravila jídlo, které si společně snědli. Pořád mu vyprávěla věci, co dělala celý jeho život a jak jí mrzelo, že nebyla schopná si pro něj přijít dřív. Tolik věcí najednou mu asi nikdy nikdo neřekl.

Nebylo překvapením, že Changkyun nemohl večer usnout. Celé měsíce se mu slévaly do jedné vzpomínky, ale dneska bylo všechno tak chaotické, že se nedokázal uklidnit. A taky mu nejspíš chyběly Kihyunovi ruce, hladící jeho záda. Rozsvítil si lampičku na nočním stolku a nahmatal telefon. Bylo něco zvláštního, mít zase možnost volat a stýkat se s lidmi bez toho, aby jste se řídili návštěvními hodinami. Ne, že by Changkyun někdy někomu volal z psychiatrie. Teď se ale posadil na posteli a záda se opřel o zeď. Nezměnil si za tu dobu starší chlapec číslo? 

--

Bylo půl jedenácté a Wonho skenoval každý pohyb ručičky hodin, visících na zdi. Dnes měl noční, a jelikož nebyl nikdo, kdo by si s ním vyměnil dnešní službu, musel tu dřepět, zatímco Changkyun zažíval své první chvíle mimo nemocnici. Poté ticho protkl jeho vyzváněcí tón a on líně vytáhl mobil ze zadní kapsy džínů. Lhal by, kdyby řekl, že se mu nezastavilo srdce ve chvíli, kdy spatřil na displeji chlapcovo jméno.

"Ano? Děje se něco? Už je pozdě, proč nespíš? Měl by si už spát.." vychrlil ze sebe Wonho. Tohle byla jedna z jeho špatných vlastností.  Když ale slyšel z druhé strany malé uchechtnutí, ulevilo se mu. 

"Nemůžu spát." odvětil mu mladší chlapec prostě. Wonho trávil večery tím, že si představoval, co udělá, až mu chlapec řekne, že nemůže spát. Jeho představy se lišili jen tím, že to mělo být osobně, a že by ho měl držet v náručí až do chvíle, než by usnul. Jenže teď bylo moc brzo na to, aby se to mohlo stát skutečností.  

Wonho si to zamířil dveřmi na čerství vzduch. Začínalo se ochlazovat, ale ani se nenamáhal s oblékáním. "Jsem v práci, ale myslím, že ti můžu věnovat pár minut." nebo třeba hodin, pomyslel si.

"V práci? Kde vlastně pracuješ?" Changkyunův hlas zněl tak sladce. Byl jako malé dítě.

"V jednom obchodě na kraji města." odpověděl líně Wonho. Nechtěl se sním bavit o práci.

"Aha." starší chtěl po pár minutách ticha zase navázat konverzaci, ale Changkyun nakonec pokračoval. "Myslíš.. Myslíš, že by jsi mohl zítra přijít?"  Wonho si byl téměř jistý, že se chlapec na druhé straně červená. Pousmál se nad tím. "Potřebuju pomoct přebrat pár krabic a... A máma zítra pracuje, takže kdyby si měl čas."

"Jistěže. Přijdu rád. Jen mi pak napiš v kolik a tvojí adresu." bylo mu sice jasné, že zítra bude po noční naprosto vyřízený, a také tušil, že kdyby to Changkyun věděl, tak by ho o to nežádal. Ale on mu chtěl i tak pomoct.