i made a new friend ➳ wonkyun

3

Tohle by ho ani ve snu nenapadlo. Doktorka ho informovala pokaždé, když se tu stavila jeho matka. Někdy mu od ní i něco předali. Ale nikdo mu neřekl, že by se o něj zajímal Wonho. Byli přátele už spoustu let. Byl první, kdo věděl o Kihyunovi. Poznal, že se něco děje a Changkyun se mu svěřil. Nikomu to neřekl. Ale Changkyun mu nevěřil a myslel si, že to kvůli němu se půjde léčit. Řekl mu před odchodem tolik hnusných věcí. Vyčetl mu věci, za které nemohl. Když si to všechno uvědomil a pochopil, že to není jeho vina, už tu trčel a nemohl se mu omluvit. Myslel, že ho ztratil. 

Ale Wonho tu teď stál ve dveřích a usmíval se na něj. Changkyun na něj zaskočeně koukal a snažil se uklidnit své srdce. Vždycky se takhle zbláznilo, když ho něco vykolejilo. Chtěl ho pozdravit, ale byl si naprosto jistý, že by nevydal ani hlásku. Seděl na posteli a vypadal jako ta největší troska. Changkyun nechtěl, aby ho jeho nejlepší kamarád viděl takhle. 

Doktorka je nechala osamotě a Wonho udělal pár kroků ke středu místnosti. Byl nejistý. Jenom přece si pořád pamatoval, co mu Changkyun naposledy řekl. Ale i tak se usmíval a byl rád, že ho po tak dlouhé době vidí. A navíc nemohl dopustit, aby si myslel, že je nesvůj. Nechtěl ho už víc rozrušit. 

"Ahoj." Wonho nepřišel na to, jak by mohl začít konverzaci lépe, než pouhým ahoj. Chankgyun ale sklopil pohled a sevřel dlaně na koulenou v pěsti.

"Ahoj.. Wonho." řekl to téměř neslyšně, ale Wonho si byl jistý, že se trochu usmívá. Jen trochu, skoro vůbec, ale pořád lepší než kdyby ho vyhodil. Starší ho sledoval a mlčel až nepříjemně dlouho. Pak ale Changkyunova ruka pomalu poklepala na místo na matraci. Wonho si přisedl. 

Changkyuna trochu vyvádělo z míry, s jaku rychlostí se Wonho pohybuje. Nebylo to jako u Kihyuna. Ten na všechno šel pomalu, ale on byl jeho přesný opak. I tak byl ale rád, že se tu starší objevil. 

"Máš se dobře? Jíš hodně? Chybí ti něco? Chceš něco přinést?.. Máš na něco chuť?" Wonho své otázky vyvalil na Chankyuna nečekaně rychle. Musel si poposednout. 

"Mám se.. Fajn. Nic nepotřebuju." Wonho měl co dělat, aby chlapcovu mumlání vůbec rozuměl. S tím však měl problém už dřív, vždycky strašně mumlal. 

"Ale notak, skoro tě nevidím. Musel si hodně zhubnout." Wonho chytl chlapce za paži a až pozdě mu došlo, že je to nevhodné. Cítil, jak se Changkyun zatřásl pod jeho dotekem. Rychle svou ruku stáhl zpátky. 

Changkyun nemohl popřít, že to s ním nic neudělalo. Byla přesně ta chvíle, kdy by mu slzy začínali nekontrolovatelně téci po tvářích, jeho tělo by se třáslo a on sotva dýchal. Těkal pohledem po podlaze a snažil se všemožně uklidnit. Chtěl by vidět Kihyuna. Ale on už nepřicházel kdykoliv se Changkyunovi zachtělo. Te prokleté pilulky. Nenávidí je. 

Wonho poznal, že je s Changkyunem něco v nepořádku, ale nevěděl co dělat. Choval se, jako by tu vůbec nebyl. Chtěl ho obejmout, nebo jen chytit za ruku, ale tušil, že by to bylo ještě horší. Svezl se k zemi a klekl si přesně na místo, kam chlapec koukal. Natáhl ruce k jeho obličej, ale nedotýkal se ho. "Omlouvám se." nevěděl co by mu měl říci, jak ho uklidnit. 

A pak se stalo něco, co by Wonho ani v nejmenším nečekal. Mladší chlapec položil svou hlavu do jeho pár centimetrů vzdálených dlaní. Cítil jeho teplé slzy na kůži a jeho dech. Všechno bylo tak rychlé a Wonho nevěděl jak reagovat. Nepohnul se ani o milimetr. Čekal, jestli se chlapec zklidní, a to se nakonec stalo. Jeho dech začal být pravidelnější a pak se odtáhl.