The Mortician's Daughter [BVBFFCZ]

21. Love Isn't Always Fair

Iris

Měla bych vstát... jenže... jsem si skoro jistá, že nic na světě mě nemůže dostat z toho místa mezi jeho rameny. Připadám si v bezpečí, schovaná před celým světem. 

Jenže se mi chce strašně na záchod.

"Musím si odskočit," zamumlám Andymu u ucha. Než se stihnu vymanit z jeho obětí, vtiskne mi rychlý polibek a já odhopkám ven dřív, než to pustím na podlahu. To bylo vážně těsně. Jsem rozhodnutá si tím nenechat zkazit náladu a volám, že jsem hned zpátky ještě než zmizím mezi dalšími autobusy. Andy ještě něco huláká, zatímco se vzdaluju od autobusu a musím se smát, i když mu vůbec nerozumím. Zrovna se ocitnu mezi vnější zdí koupelny a nějakým úplně cizím autobusem, když se za mnou něco ozve.

Je ode mě hrozné, že hned dostanu strach ale... kdo by sakra měl důvod za mnou šustit a nahánět mi husí kůži? Zatnu ruce v pěst a rozběhnu se mezi autobusy. Těch pár metrů nevnímám nic jiného, než poplašený tlukot svého srdce a tepání nohou do země, když se ten rytmus snaží dohonit. Jo, jsem hodně nervózní člověk, ale během posledních let jsem se naučila, že kdo uteče, ten vyhraje. Alespoň do určité míry. V běhu jsem nikdy dobrá nebyla. Pletou se mi nohy... stejně jako teď, když se natáhnu jak široká tak dlouhá na zem.

Vzhlédnu a ze srdce mi spadne obrovský kámen... a zároveň dostanu úplně jiný druh strachu, než před chvílí.

"Ty jsi ale nervózní," poznamená Crystal stojící nade mnou a její výraz je nečitelný.

"Uhm... jo, já vím," zamumlám a zvednu se, abych mohla odejít zpátky do autobusu. Nechci se znovu hádat, nechci aby mi zase trhala vlasy, nebo říkala... podobné věci jako to, co mi řekla včera.

"Poslouchej mě," řekne, "je mi to líto, jo? Omlouvám se."

"Ne, to ti teda není líto, Crys. Znám tě. Nikdy ti to není líto," zavrtím hlavou. Ještě nikdy, nikdy za celý svůj život, jsem neslyšela Crystal, že by se někomu omlouvala. A mě? Ne, to už vůbec. Zakoulí očima, najednou vypadá neuvěřitelně otráveně.

"Já jsem říkala, že na to neskočí," rozhodí rukama a lehce pohodí hlavou dozadu. Za ní se ozve unavený povzdech a někdo vyjde. Musel se schovávat za rohem, bleskne mi hlavou, ale ta myšlenka je nepodstatná. Na chvíli se zastaví čas, když vidím provazy v jeho rukou. Všechno zčerná, jakoby mě někdo udeřil něčím hrozně tvrdým po hlavě. Sama sobě pořád dokola připomínám, že je to jen šok, že se to spraví. A utíkám.

Utíkám tak rychle, jako ještě nikdy v životě. Běžím a jsem si jistá, že až se zastavím, svět se zboří a já se zbořím s ním. Tepe mi ve spáncích, lomcuje se mnou hrůza, kterou si vůbec neumím vysvětlit.

Utíkám před svojí sestrou. A je to k ničemu, protože ona byla vždycky ta s dlouhýma nohama, ta, která vyhrává. Nemám šanci.

Andy

Čas běží. Dvacet minut. Půl hodiny. Něco je špatně. Nemotorně se postavím, čímž probudím ještě spícího CCho.

"Ty vole, Andy, co je?" zaúpí ospale a rukama se snaží urovnat černé vlasy, které má úplně všude. 

"Asi je něco s Iris... šla do koupelny a už je tam fakt dlouho."

CC se zašklebí: "Nedala si včera k večeři nějaký Tacos z toho děsnýho stánku hned u východu? Protože ty jsou fakt smrtelný brácho."

"Ehm, to asi ne. Mám na mysli špatně jako špatně."

CC zachytí můj pohled a rychle vyskočí na nohy. Odkašlu si a rychle odvrátím pohled. "Nechceš si... nechceš si nejdřív vzít kalhoty? " 

"Sorry. Víš, kdy jsem šel spát," zasměje se a souká se do boxerek a do kalhot. 

"Sakra, vždyť tady spala i Iris," ušklíbnu se a zírám z okna, jakoby to bylo to nejzajímavější na světě. Venku se ale vůbec nic neděje.

Pokrčí rameny a zapne knoflík u kalhot: "Neboj, nezjistila by to." Přece jen se ale zastaví mezi dveřmi a nahlas o tom přemýšlí: "Tak jo, možná začnu spát v kalhotách, ok?"

"Nechceš to vyřešit později?" ušklíbnu se a odvedu řeč od jeho spacích návyků jiným směrem. Myslím, že všichni v kapele už jsme ho nahého viděli minimálně dvakrát... nerad bych, aby měl ještě někdo další tuhle zkušenost. Teda, myslím nedobrovolně.

Venku zamíříme směrem ke koupelně a záchodům, ale po pár metrech mě CC zastaví na místě.

"Andy," vysloví nejistě moje jméno a zvedne ze země něco stříbrného. Malá elektrická kytara, na přední straně s Irisiným jménem. Těžce polknu a vezmu ho do dlaně, abych ho mohl schovat v kapse. Možná jí prostě spadnul z krku. Nebo ho někdo strhnul...

Mám špatný pocit. Jestli jí někdo ublíží... ještě si toho sráče podám. 

CC vypadá stejně ustaraně jako já. Nejistě přešlapuje ve svých červených Converskách na místě a jeden na druhého koukáme, jako bychom se viděli poprvé. Vím, že bych to možná měl říct nahlas, ale nejde mi to přes pusu.

Někdo ji dostal.

David

Jednu věc musím uznat - Iris mi to rozhodně nehodlala dát zadarmo. Rvala se se mnou, kopala nohama a mlátila rukama. Dokonce mě kousla do ruky tak, že mi začala téct krev. Štětka podělaná. Udeřím jí do tváře, až otočí hlavu úplně ode mě a svážu jí nohy k sobě. Crystal stojí kousek ode mě a sleduje, jak její sestru přivazuju k židli. Když vzhlédnu, kouše se do rtu a vypadá nerozhodně. Odvrátí pohled, když si všimne, že se na ni dívám.

"Změnila jsi názor?" zeptám se jemně.

"Ne!" vyhrkne a prudce zavrtí hlavou. Ozvala se snad až příliš zbrkle. Spokojeně se usměju a odvrátím svoji pozornost zpět na tu malou špínu.

"To je dobře. Nerad bych zbytečně zasral dvě židle."

Slyším, jak se Crystal sýpavě nadechne. Jsem si skoro jistý, že cítím, jak jí po zádech přeběhl mráz. Iris sebou lomcuje na židli, ale není to k ničemu. Ve vázání uzlů jsem mistr - alespoň k něčemu mi bylo to nemožné chození do skautů. Možná bych za to jednou měl rodičům poděkovat. 

"Buď zticha," zašeptám Iris u ucha, aby konečně přestala vřískat. Místo toho mi plivne do tváře a začne sebou vší silou lomcovat. 

"Jdi do hajzlu," vyštěkne hlasem plným panické hrůzy, provaz jí sklouzne po bradě, takže může bez problémů mluvit a ječet. Otřu si tvář od jejích slin a utáhnu lano na jejích ústech víc. Její dech je teď sýpavý a plný neurčitého chraptění.

"Toho budeš litovat."

***

Díky za přečtení, votes a komentáře :) moc si toho vážím, jste úžasní! U 19. části jsem děkovala za 450 reads a dneska je jich už skoro 600! :) 

Ještě bych chtěla dodat, že bych byla moc ráda, pokud zanecháte komentář a napíšete, co si myslíte - a tím myslím, co si doopravdy myslíte, včetně kritiky a nedostatků. Moc se mi jich nedostává a je to jediná možnost, jak se pohnout někam kupředu :) Zároveň ale nechci psát "pokud tady nebude pět komentářů, nebude další díl" a podobně, protože takový přístup se mi nelíbí :D :)

Enjoy it, Lullaby007