The Mortician's Daughter [BVBFFCZ]

9. All Your Hate

Crystal z Andyho většinu času nespouští oči. Jsem si jistá, že vím proč - myslí si, že mě zajímá kvůli tomu, že je slavný nebo něco takového. Jsme si až bolestně jistá. 

Můj táta je na tom podobně. Za každým jeho pohledem, který věnuje Andymu, se schovává dvacet dalších plánů a nejšílenějších způsobů, jak ho vystrnadit z domu a myslím, že mezi ně zařadil už i možnost, že ho prostě vyhodí ven oknem, zamče ve sklepě nebo posadí na první autobus, co pojede kolem. A máma? Myslím, že se zasekla někde mezi tím, že je štěstím bez sebe, že mám konečně kamarády a skutečností, že všichni ve svých devatenácti žijí v dodávce a mají fanoušky po celé Americe. 

Teprve teď mi dochází, co je dneska za den. Mám osmnáct. Jsem dospělá... alespoň na papíře. Při tom pomyšlení se musím hodně bránit rostoucímu úsměvu... Můžu spoustu věcí - můžu jít k volbám, můžu... ano, můžu kdykoliv odejít. 

Zrovna se toulám po všech možných i nemožných variantách mé budoucnosti, když Andyho noha vedle mě zavrní a já polekaně vyjeknu. Omluvně se usměje a očima přeběhne po displeji telefonu. Když se na mě podívá znovu, okamžitě pochopím. 

Pomalu přikývnu a vyjdu s ním v patách ven na chodbu. Andy se kouše do rtu.

"Děje se něco?" zeptám se zmateně a rukou zajedu k nádhrdelníku, který jsem si okamžitě dala kolem krku. 

"Tvůj dárek k narozeninám," vysvětlí tajemně.

"Myslela jsem, že...," nedořeknu a opatrně zatahám za stříbrný řetízek kolem mého krku.

"Ten byl ode mě. Tohle je od nás všech. Ehm... jen jsme si trochu spletly data," zazubí se bezstarostně, ale přece jen v něm zůstává zvláštní nejistota.

"Data?"

"Uhm, jo. Mysleli jsme, že je to dvacátého pátého, ale...," 

V tu chvíli se moje srdce docela určitě zastaví. V tu chvíli jsem si jistá co přijde, ale strach, že se pletu způsobuje dusivou tíhu na prsou, takže skoro nemůžu dýchat.

"Chtěli jsme, aby ses k nám přidala na tour..."

Doslova přepadnu na něj a skočím mu kolem krku. On se směje, objímá mě kolem pasu a rukama mě zvedá výš. Konečně mu vidím přímo do očí a nejsem schopná přestat se usmívat... Nevím, co se děje, dokud moje rty nepřejedou po těch jeho. Pevně mě k sobě přitiskne a jemně mi polibek vrátí. Zavřu oči a - ozve se tiché zakašlání.

Rychle se od něj odtrhnu a hledím - no spíš shlížím - do Crystaliny šokované tváře. Seskočím dolů na zem... ano, musím seskočit. Crystal mi věnuje dlouhý, znechucený pohled a bez dalšího slova dupe po schodech do patra. 

"To... to vůbec nebylo trapné," ozve se Andy asi po minutě úplného ticha.

"Ne. Vůbec ne."

"Dobře... takže," vjede si rukou do vlasů, "máme data úplně špatně."

"Jak špatně?" nadzvednu obočí.

"Ehm, řekněme, že stejně jako kluci... jsem tak trochu pozadu. A za půlhodiny jsou tu."

Oči mi málem vyskočí z důlků a žaludek klesne někam ke kolenům. Tohle... tohle jsem nečekala.

"Moji rodiče se zrovna vrátili. Nenechají mě hned někam odjet," zašeptám.

"Ok... No, jediné, co můžeme udělat je prostě... požádat, dobře? Pokud to nepůjde, nebude to konec světa." 

"Dobře," přikývnu. Snažím se být odvážná, ale on neví, že pro mě to je jako konec světa. I když je to možná trochu přehnané. 

Vrátíme se zpátky do obývacího pokoje. Posadíme se zpátky na gauč a Andy mě vezme za ruku. Jsem za to vděčná, ale když otevřu pusu, abych něco řekla, stejně z ní nic nevyjde. 

"Jsi v pořádku, Iris? Nepotřebuješ vodu?" zamračí se máma přehnaně vylekaně a hned vstává, aby mi ji donesla. 

"N-ne. Jsem v pohodě," přikývnu a podaří se mi konečně něco říct, "Andy by se rád na něco zeptal." 

Otočím se k němu a doufám, že se nebude zlobit, že jsem to na něj takhle hodila. Ale co mám do háje dělat? Nikdy jsem nic takového po rodičích nechtěla... Nejela jsem sama dál, než do školy.

"Ehm, pane a paní Dale. Já a moji kamarádi bychom... no, rádi bychom, aby s námi Iris jela na tenhle hudební festival. Jako dárek k narozeninám..."

"Na jak dlouho?" zamračí se táta okamžitě, ale beru to jako dobrou zprávu. Pokud ho zajímá na jak dlouho, je šance, že mě pustí.

"Tři dny. A cesta," odpoví Andy klidně.

"A... kam vlastně?" překříží máma ruce na hrudi - což u ní znamená něco jako je velmi malá šance, že dostaneš co chceš.

"Anglie," odpoví Andy zase, ale tentokrát je poznat, že váhá. 

"A kdy odjíždíte?" pokračuje máma vlezle. 

"No, trošku se nám popletla data a... zítra."

"Zítra?" zopakuje máma s tátou současně a máma se okamžitě postaví, což není dobré znamení. Jo... jsou z toho vedle. Alespoň v něčem jsou naše reakce stejné. 

"V žádném případě, Iris! Ani náhodou!" rozhodí máma rukama. 

"Mami, jsou to jen tři dny," zaúpím.

"Vždyť jsi nikde v zahraničí nikdy nebyla."

"Mám osmnáct, mami. Můžu jít," vydechnu. Nenávidím se za šok v jejich tvářích i za to, že je to pravda. Máma si zničeně promne obličej a těžce si povzdechne.

"Máš pravdu. Dobře... můžeš jít."

"Hannah!" ozve se táta.

"Je jí osmnáct."

Táta si povzdechne stejně jako ona před chvílí: "Tak fajn - pokud Crystal pojede s vámi."

Sotva se ozve její jméno, dveře do obývacího pokoje se rozletí a ona se vřítí dovnitř. Musela celou dobu poslouchat za dveřmi, jinak by tu přece nebyla tak rychle, ne? Mrcha.

"Cože? Ne! Nikdy!" mračí se.

"Proč? Vždyť celou dobu otravuješ, že chceš vyjet někam do světa," zavrtí máma hlavou zmateně.

"Ale ne na žádný posraný místo s těmahle kreténama!" Jakmile si uvědomí, že to řekla nahlas - no spíš zařvala nahlas - dá si ruku před pusu. 

"Pojedeš," řekne prostě jen táta a zavrtí hlavou, když chce začít protestovat. Kdybych byla na jejím místě, skákala bych dva metry do výšky. 

"Už toho nechte. Radši si jděte nachystat věci," povzdechne si znovu máma. 

"Uvědomujete si, že ji necháváte odjet ze země?" ptám se a doufám, že se najde nějaký způsob, jak se Crystal zbavit.

"Uvědomuješ si, že necháváme odjet i tebe?" nadzvedne obočí táta

"Andy? Půjdeš mi pomoct zabalit?" rychle změním téma. Radši jet s Crystal, než vůbec. Nějak to půjde... třeba si rodiče ani nevšimnou, když ji někde vysadíme a pak si ji zase vyzvedneme nebo tak něco.

"Ne, běž si sbalit sama, Iris. Chceme si ještě promluvit,"

Omluvně se  na něj podívám a poslušně mizím nahoře u sebe v pokoji. Bože... dokážu si živě představit ten křížový výslech, který mu hodlají naservírovat přímo pod nos.

Ok, doufám že se líbilo, díky za přečtení, votes, komentáře a já nevím co všechno... :D Od příštího dílu přibývá do příběhu Andyho pohled :)
Enjoy it, Lullaby007