Minulý Zítřek

Úhel pohledu

John

Můžu dál?
No asi jo když už si roztáh ten zip. Se znechuceným pohledem odvětila Zita.
Nevim co ti..... teda já se chtěl jen omluvit za všechno, jak jsem se dneska choval. Je to asi těžký, když víš, že jsi už mohla bejt dávno mrtvá.
Jo no ... jo dobrý, taky se omlovám. Byla jsem hnusná. Co, přilehneš si?
Zvedl jsem jedno obočí nahoru, docela jsem se divil. No jasně, usmál jsem se.
Zapnul sem zip a přilehl si k Zitě. Docela mě překvapilo, že ty další tři už tady nejsou nalezlý. Buť se Zity bály nebo byly fakt dost tolerantrní. Nevěděl jsem co se teď Zitě honilo hlavou, mohla to být klidně i podpásovka, ale zůstal jsem s ní.
A my jako budeme spát? Zeptl jsem se a šibalsky se usmál.
Prosim tě, ty jsi dost najivní. Co si myslíš? Samozřejmě, že budeme spát.
A jak to myslíš ty?
Jako, že se vyspíme... každý sám, třeba zády k sobě. Johne!? Co děláš!?
Chvíli jsem nevnímal a už sem měl ruku v Zitinejch kalhotkách a vůbec jsem nevěděl jak se tam dostala.
Promiň to je už prostě takovej "grif". Já za to nemůžu.
Bože co sis myslel!?
Nic byl jsem v tranzu. Za to já ....
Nemůžeš. Přerušila mě a udělala rukama uvozovky.
Budeme teda spát? Dalo by se říct, že už jsem nespal vlastně dva dny.
Slibuješ, že budeš zády?
Zvedl jsem ruku a řekl: Přísahám!
Dobře tak dobrou.
Lehl jsem si na bok, zády k Zitě a mysle na to, jak se vzbudim hned jak zavřu oči a bude to první budoucnost. Ale v mém přemýšlení mě vyrušila osoba zamnou. Otočil jsem se - Zita se překulila ke mě, spala. Nechal jsem to být a otočil jsem, když vtom se kolem mého pasu ovinuly Zitiny ruce. Bylo mi to v tuhle chvíli už úplně jedno, zavřel jsem oči a usnul.