VILS

Konec

„Co bys na to řekla?" zeptal jsem se a položil noviny na stůl. Manželka se naklonila, aby mohla vidět, co je v článku.

„O co jde? Víš, že tomuhle nerozumím." Napila se čaje a ukousla další kus chleba. Přikývl jsem a zase si vzal noviny k sobě.

„Píší, že ředitel VILS před týdnem zemřel při operaci srdce." Zavrtěl jsem hlavou nad tou ironií. „A den předem mu zemřela těhotná manželka." Vrhla na mě zděšený pohled.

„To je hrozné." Vydechla. Taky jsem se napil kávy a četl dál.

„Píšou sem, že měli zemřít už dávno. Rozhodně Maxmilian Clarkson utekl hrobníkovi z lopaty. Před pěti lety ho postřelili a dostal se z toho. I přes to, že se mu nesrážela krev. Zázrak." Usmál jsem se. „Noemi Clarkson, jeho žena, jela na misi a nevrátila se. Vlastně oba zemřeli skoro ve stejný den. Dost zajímavé."

„Přijde mi to spíše kruté." Zabručela Mia potichu. „Oba jsem znala. Noemi byla moje dobrá kamarádka. Co si pamatuji, Maxe nesnášela. Ale už od začátku jsem věděla, že se dají dohromady." Usmál jsem se. Mia o nich nikdy nic nevyprávěla. Dělala, jako kdyby je neznala.

„Myslím, že měli umřít dřív. Je zázrak, že přežili do dvaceti. Měli zemřít, když jim bylo šest." Na chvíli jsem se zamyslel. Vybavila se mi jedna vzpomínka. S mámou jsme šli do muzea. Zrovna tam byla výstava vědy a techniky. Zaujala mě medicína. Bylo to skvělé. Rozhodl jsem se, stát se doktorem. To se mi podařilo.

„Je sedm hodin, brouku." Zamumlala Mia a usmála se na mě. Natáhl jsem se k ní, políbil ji a vstal. Obul jsem si boty, navlékl si černý kabát, krk ovázal šálou a popadl tašku a klíče od auta.

„Díky. Měj se tady dobře. A nezlob." Zasmál jsem se a zabouchl dveře. Venku chumelilo, jako když praští. Naštěstí už někdo odhrnul silnici. Nasedl jsem do auta, vyjel do práce.

V nemocnici už bylo rušno. Zamířil jsem do šatny. Převlékl jsem se do děsivého bílého pláště a vešel do ordinace, kde na mě již čekal zdravotní bratr.

„Ahoj Denisi." Pozdravil jsem svého pomocníka a kamaráda v jednom.

„Nazdar Desítko!" zvedl ruku a já si s ním plácnul. Dnešek bude opravdu dlouhý den.

Tak, konečně je konec. Dnes je volno a všichni víme proč. :-D pokud ne, dole je důvod. Ale dnes vyšly poslední kapitoly, protože dnes má narozeniny jedna super osoba, které věnuji tento příběh. Takže všechno nejlepší Beruško (@venber) snad si užiješ dnešek a určitě se brzy uvidíme :-P

17.11. v Praze na Albertově započal oficiální průvod studentů z vysokých škol u příležitosti 50. výročí pohřbu studenta Jana Opletala (student Lékařské fakulty na Karlově univerzitě. Zemřel na následky střelby při protinacistické demonstraci během německé okupace.) Později se průvod mění v demonstraci, studenti provolávají slávu Chrtě 77, Václavu Havlovi, požadují odchod politika Miloše Jakeše a boj za svobodu. Průvod postupuje na Vyšehrad, kde pokládají svíčky u hrobu K. H. Máchy a po zazpívání státní hymny je ukončena oficiální část. Ovšem průvod se nerozchází a pokračují ke Karlově náměstí. U Botanické zahrady je průvod zastaven a začínají první potyčky studentů s policií. Následně je průvod obklíčen a bit obušky, zatčení jsou odváženi. Touto událostí začala Sametová revoluce. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Sametov%C3%A1_revoluce)  Ano, mám to z Wikipedie