VILS

Noemi

 

Jen jsem přihlížela jak se Mia s Jeremim objímají a něco si šuškají. Ta holka na ně naštvaně koukala a svírala pěsti. Když se Jeremi konečně od Mii odtáhl, doufala jsem, že už můžeme jít jinak. Někam, kde mě a ty dva nepropichuje pohledem nějaká mladá holka, kde to nesmrdí chemií a... proč to v kuchyni smrdí nějakýma chemickýma svinstvama. Teď nemyslím čistící prostředky, ale opravdu chemický jako je etanol. Buď tu někde mají a vyrábějí alkohol nebo něco jiného. Ale než jsem stihla přemýšlet nad tímhle, málem mi spadla brada před obrazem přede mnou. Mia se líbala s Jeremim? Co to je?! Ta holka zrudla zlostí a odešla. Hned jak si jejího odchodu všimli i ti dva, udělali krok od sebe a koukali se jinam.

„Díky za... pomoc?" nebyl si úplně jistý, co má Mie říct. Mia se usmívala. Já jsem nad tím máchla rukou a odešla. Sama bych nevěřila, kdo tu bude. V obýváku se lidi bavili jiným způsobem, než bych čekala. No, i když, co jiného na takové ‚party' pokud se tomu takhle dá říkat, se dá dělat? Mnohým už stoupl alkohol do hlavy a dělali blbosti.

Vyšla jsem po schodech do druhého patra. První dveře byly zamčené. Nedivím se, taky bych nechtěla, aby mi někdo lezl do pokoje. Za druhými dveřmi byla koupelna a ve dveřích naproti byl záchod. Aspoň vím, kam mám jít. Další dveře už byly otevřené. Něčí pokoj. Dost velký pokoj. Nejspíš Maxe. I přes veškerou nezdvořilost, kterou jsem cítila z tohohle činu, jsem vešla. Jsem zvědavá.

Nejprve jsem si všimla skříně. Vysoká dřevěná skříň, která by klidně stačila i mě. Hned vedle bylo okno otevřené dokořán. V rohu zase postel se stolkem, na kterém ležela lampička a očividně rozečtená kniha. Přišla jsem blíže. Knihu ani jejího autora jsem neznala. Nevědomky jsem si sedla na postel a prohlížela si dál jeho pokoj. V dalším rohu byla knihovna a na některých policích fotografie. Pohled přelétl na poličky přivrtané ke zdi. Další fotografie a papíry s nějakým textem. Najednou mi pohled sjel na podlahu. Válelo se tam několik papírů a knih. Začala jsem si všímat i více míst, kde se papíry válely. Dokonce jsem si všimla i střepů na podlaze. Zvedla jsem se a došla k papírům a střepům. Dřepla jsem si k hromádce a vzala první list, který byl přede mnou. Než jsem si cokoliv stihla přečíst, padl na mě stín z chodby.

„Hledal jsem tě." řekl potichu a trochu roztřeseně. Vytrhl mi papíry z rukou. Určitě nechtěl, abych věděla, co je tam napsané. „Ale nečekal bych tě zrovna tady." teprve teď jsem zvedla pohled. Opíral se o trám dveří a shlížel na mě. Hnědé vlasy mu padaly do očí. Vypadal vyčerpaně.

„Omlouvám se. Já jen..." zvedl obočí. Hlavu naklonil na stranu a čekal.

„Ty jsi jen šmejdila po mém domě, že?" po tváři se mu rozlil divný úsměv, jako kdybych...viděla dnes svého tátu. Šíleného a přesvědčeného o jeho pravdě. „Myslím, že na tebe Mia čeká dole." Zašeptal, že jsem to skoro přeslechla. Zvedla jsem se na nohy.

Když jsem procházela kolem něj, chytil mě za zápěstí. Jen se mi koukal do očí a pořád mačkal moji ruku.

„To bolí." upozornila jsem ho. Přeslechl mě. „Opravdu to bolí." zakňourala jsem a začala se vykrucovat z jeho sevření. „Maxi!" trhla jsem rukou a on povolil.

„To jsem..." mlčel. A dost dlouho. „To jsem nechtěl." sklopil pohled a zavřel mi dveře před nosem. Chvíli jsem tam stála a čekala, jestli otevře. Nebo na něco takového jsem čekala. Vlastně vůbec nevím, proč jsem tam jen tak stála a koukala na ty dveře. Potom jsem do nich zatlačila a vešla znovu dovnitř. Spatřila jsem Maxe sedícího na okně, jak se kouká někam do klína a má ruku nataženou před sebou. V ruce držel injekci. Její obsah si vpichoval do žíly.

„Maxi?" zašeptala jsem. Otočil se na mě a zuřivost v jeho očích dosáhla maxima.

„Co tady děláš?" vystřelil na nohy a rychlým krokem se ke mně blížil. Znovu mě chytil za ruku, vtáhl mě do tmavého pokoje a zabouchl dveře. Rukou mě přimáčkl ke dveřím a probodával mě pohledem. Střelila jsem pohledem k jeho ruce. Byla vidět malá dírka, kterou prozrazovala malinká kapička krve. „Proč ses vrátila?" zakřičel na mě. Už jsem v něm zase viděla toho starého Maxe. Zvedl ruku a přitiskl mi ji ke krku. „Jsi tak..." byla jsem docela překvapená a možná i vystrašená. Co udělá? Uškrtí mě? Síly má dost, zvládl by to. Ale on začal pomalu spouštět ruku dolů. A hned se sesunul celý. Klečel mi u nohou a já jen koukala.

„Nehraj si na ubožátko. Už ti neuvěřím ani slovo. Přišla jsem sem jen kvůli té zprávě, že se chceš omluvit, ale už to chápu." byla jsem rozzuřená. Jen jsem ho obešla k jeho stolu. Ležela tam lahvička s tím, co měl v injekci. Vzala jsem ji do rukou, abych si přečetla jméno.

„Hmm" zabručela jsem si pro sebe. „ty používáš M32? Asi by mě nenapadlo to používat na hemofilii." žasla jsem nad tím, že by tento lék někdo používal na takovou banalitu, jako je špatná srážlivost krve.

„Hemofilie je jen vedlejší účinek mého problému." zašeptal Max, který pořád klečel na zemi. Položila jsem lahvičku zpět na stůl.

„Jak velkého problému, když na to používáš M-třicet-dvojku?" začal se potichu smát. Pomalu vstal. Přešel k jedné hromádce papírů pohozené na zemi. Vytáhl jeden a natahoval ke mně ruku.

„Trombocyty na 47 procentech normálního počtu. Leukocyty na 60% a erytrocyty v normálu." říkal zpaměti to, co bylo na papíře. Pročítala jsem si informace o jeho zdravotním stavu. „Chtěl jsem ti říct tohle: obdivoval jsem tě a budu tě obdivovat. Ještě než jsem začal brát M32 ses ke mně chovala úžasně. A i když jsem tě občas otravoval, bralas to s úsměvem. Po tom léku jsem začal být vznětlivý a více agresivní, nevím proč. Moc mě to mrzí." mluvil se skloněnou hlavou.

„Tenhle lék se neužívá jen tak. Navíc není mezi volně přístupnými léky, dokonce i s receptem není lehké ho sehnat. Musíš mít pořádnej problém." začala jsem přemýšlet nad tím, jaké choroby může mít, že potřebuje tohle.

„Ledviny mi selhaly před dvěma měsíci. Pomalu selhávají všechny životně důležité i nedůležité orgány. M32 beru na to, aby obnovil aspoň nějaké buňky."

„Kolik?" zeptala jsem se, ale asi nechápal. „Kolik buněk."

„Dvě z pěti." přikývla jsem. „Ale chtěl jsem ti to říct, omluvit se. Vůbec nevím, co to do mě vjelo. Měl jsem najednou temno." přišla jsem blíž k němu. V pokoji byla pořád tma a on vypadal neskutečně bledý. Navíc mi šla hlava kolem z toho, co všechno říkal. Mluvil úplně zmateně. Rozhodla jsem se položit otázku, která vysela ve vzduchu, od doby kdy jsem zjistila, že užívá M32.

„Jak dlouho ještě?" zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Tohle už nebyl Max Clarkson- vtipálek a hvězda třídy. Tohle byl absolutně smířený člověk. Na venek tak vypadal.

„Tři roky."