VILS

Mia

 

Je šest ráno a někdo zvoní. To musí být prostě blázen. Otráveně otevřu dveře a zůstanu stát s otevřenou pusou.

„Noemi, co tady děláš?" čučela jsem na ni, jako na ducha. Určitě byla promočená, protože na botech měla nalepený mokrý sníh. Neváhala jsem a vzala ji dovnitř. Vděčně se usmála a začala si oklepávat sníh z bot.

„Přijela jsem vlakem. Byla jsem u moře. Nezní to trochu šíleně?" chvíli jsem přikyvovala, než si sundala tu mokrou bundu a nepřešla do obýváku.

„A to jsi nemohla napsat? Že odjíždíš? Nebo že jsi tam?" vrtěla hlavou.

„Když jsem se vzbudila už jsem byla tam a nějak jsem neměla čas si to přečíst." nevině se usmála. Protočila jsem oči a objala ji.

„Bála jsem se. Nevěděla jsem, co se s tebou stalo. A navíc ta policie..." najednou se na mě zamračila.

„Co je s policií?"

„Psala jsem ti to. Celý váš dům obehnali páskou a nikoho tam nepouští. Odvážejí od tam hrozně divné věci. Teda tohle říkají různé drby a televize. Jste pohřešovaní." zvedla na mě obočí.

„Dva dny a jsme pohřešovaní?" nervózně jsem se zasmála. Buď byla ospalá, nebo zdrogovaná.

„Dva dny to nebyly. Je to skoro týden. Policie po vás opravdu pátrá. Owena sháněli v práci, tebe ve škole." vypadala překvapeně. „No jo, vy tam vlastně nemáte televizi." snažila jsem se ji nějak rozveselit. Vypadala opravdu hrozně.

„Nemáme." usmála se na mě jako sluníčko. „Hádám, že jdeš dneska za Maxem." řekla skoro šibalsky. Přikývla jsem a ukázala na dveře od mého pokoje. Vydala se za mnou a zavřela za sebou dveře. Nemohla jsem se dočkat, až jí ukážu moje šaty, co jsem si koupila, co byla pryč. Vybrala jsem je s Jeremim.

„Bavte se." zavolala na nás máma, než zavřela dveře. „A žádný alkohol a sex." zakroutila jsem nechápavě hlavou a raději dveře sama zabouchla. Byla jsem moc ráda, že nás se zavezla, protože by sem jel jedině autobus a to není zrovna příjemný. Nazpět musíme stihnout poslední autobus, jinak se budeme muset svést s někým. A nápad spát u Maxe se Noemi moc nelíbil.

Vešly jsme do domu, který vypadal, jako ten, ve kterém bydlí Noemi. Ona taky valila oči. Ale asi na všechny ty lidi. Nebylo jich tady moc. Teda ne až tak moc, že by se neprodraly ode dveří do místnosti, která vypadala jako kuchyň. V ní u stolu seděl Jeremi s nějakou holkou, která s ním byla zabraná do očividně neskutečně nudného rozhovoru. Podpíral si hlavu rukou a koukal se někam za ni. Nemohla jsem ho v tom přece nechat.

„Jeremi!" zakřičela jsem na něj a on okamžitě zpozorněl. Podíval se zaráz s tou holkou. Natož, že tu měla být jen naše třída, tu bylo plno lidí, které neznám ani já.

„Mio." vstal a objal mě, jen aby se mnou mohl mluvit a ona to moc neslyšela. „Jsem tak rád, že jsi přišla zrovna teď. Nemám nejmenší ponětí, jak se jmenuje nebo odkud je. Najednou si se mnou začala povídat a já opravdu nevím. Pomoz mi." začala jsem se potichu smát.

„Nejraději bych ti řekla, ať si pomůžeš sám, ale tys mi vybral ty šaty tak ti pomůžu." zmáčkl mě ještě víc.

„Dobře, už mám plán. Zkus se nebránit." několikrát jsem zamrkala než jsem vstřebala co říkal. Jen jsem pořád nechápala, co tím myslí.