VILS

Max

konečně pohled jiné postavy

Stěnu jsem zdolal bez potíží, ale ti chlápci bylo velké a vcelku nemilé překvapení. Na takový boj nejsem moc dobrý. A navíc je to tak staré, že se to ani nevyučuje. Noemi ale vypadala sebevědomě, dokonce si s ním i chvíli povídala.

Uchopil jsem jílec meče a nějak si stoupnul, abych si udržel rovnováhu. Chlap nečekaně zaútočil. Skoro jsem nepostřehl, že se pohnul. Odskočil jsem, ale ne tam rychle, takže mě řízl do levé ruky. Naštěstí jsem pravák a říznutí na levé není tak důležité pro boj. No aspoň doufám. Muž si mě měřil pohledem. Sledoval jsem ho, jak nejlépe jsem mohl. Nebylo na něm nic zajímavého. Muž asi stejně starý jako můj táta. Potom jsem se zaměřil na jeho oči. Naučil mě to táta. Vždy říkal: „Koukej se do očí a ne na oči." tenhle člověk se soustředil na boj. Viděl jsem jiskřičku, jako kdyby ho něco napadlo. Vyrazil znovu, tentokrát útočil na pravou ruku. Vykryl jsem jeho útok, hned potom zaútočil já na něj. Máchl jsem ostřím po jeho noze. Sice uskočil, ale ztratil rovnováhu. Ležel na zemi a já už chtěl říct, že prohrál. V tu chvíli se na jeho krku objevila druhá čepel. Vzhlédl jsem k Noemi s rozcuchaným culíkem blond vlasů. Za ní stál její soupeř, spokojeně se usmíval a kýval hlavou.

„Prohrál jsi." usmála se Noemi na toho muže a nabídla mu ruku, aby mohl lépe vstát. Vděčně se usmál zpět, chytil ji a strhl k zemi.

„Ne docela." rozběhl jsem se k němu, sekl kousek od jeho hrudi. Kdybych se trefil, byl by to šrám jako...něco. Noemi zatím vstala, stoupla si za mnou a zaútočila tentokrát ona.

„Odejdi. Jsi zraněný. Děláš jen bordel." tak sakra! Je to můj bojovník, ona svého už porazila. Ale na jednu stranu měla pravdu. Škrábanec nebyl tak hluboký, ale za tu dobu už mi krev kapala z prstů až na zem a nebyla to první kapka krve, která teď skápla. Nezbývalo mi nic jiného než ji poslechnout. Její bojovník mě zavolal k sobě, vytáhl z lékárničky obvaz a začal mi ránu obvazovat.

„Ta holka je fakt dobrá." promluvil muž po chvíli, co obvazoval moji paži. Musel jsem přikývnout. Sledoval jsem ji. Bojovala úžasně. Právě zaútočila tak silně, že mu vyrazila meč z ruky. Nevyužila toho, že je neozbrojený. Sama svoji zbraň odhodila a bojovala pěstmi. Věděl jsem jakou má ránu a dost jsem toho chlápka litoval.

„To teda je. Je skvělá." syknul jsem, protože mi hrozně utáhl obvaz. Podíval jsem se na něj, proč to dělá.

„Jak se jmenuješ, chlapče?" chlapče? Je mi devatenáct! Za rok budu plnoletý a on mi říká chlapče?

„Jsem Max. Max Clarkson. A rozhodně nejsem chlapec." zasmál se.

„Dobře. Ale nesráží se ti krev. Bereš nějaké léky?" no super a je to tu zase.

„Ano beru. Ale jak vidíte, nepomáhá to." zase jsem se podíval k Noemi. Vykopla a zasáhla ho do žeber. Pěst zasáhla její obličej, ale ji to nevyhodilo z jejího vražedně rychlého rytmu a pokračovala v útocích.

„Maxi, až to dokončíš, stav se v hlavním stanu. Dojdu a nějak to vyřešíme, ano?" no tak to si teda věří. Jakoby nepřítomně jsem přikývl a dál sledoval tu blondýnu. Už lapala po dechu, což jsem slyšel až sem. Měla roztržený ret a modřinu pod okem, která se jí zbarvovala do fialova.

„Budete dělat nějaký testy?" zeptal jsem se trochu starostlivěji.

„Ano, ale neboj, jen ti vezmu krev. Na to jsi určitě zvyklý." tak už je úplně jasný, že nepřijdu. Určitě na to za tu dobu stejně zapomene.

„Maxi, přestaň se vykecávat a pojď dál." zakřičela na mě Noemi, která stála uprostřed velké žíněnky a její, tedy můj, soupeř odcházel shrbený a hekal při každém kroku.

„Tak holka má teda pořádnou ránu." sedl si k tomu druhému a sledovali, jak odcházíme.

Doběhl jsem Noemi a chytil ji kolem ramen.

„Byla jsi fakt dobrá." vrhal na mě vražedný pohled.

„Ano, byla jsem. Teď mě pusť a pohni." zavrčela nevrle. Vzedmula se ve mně vlna vzteku, ale hned jsem se vzteku ubránil. Snažím se jí nějak omluvit za to, co jsem dělal, ale ona by mi stejně nevěřila. Přemýšlel jsem, jak jí to jinak vynahradit. Možná, když si s ní budu povídat, tak o ní něco zjistím.

„Chceš něco slyšet?" zase jsem promluvil, i když jsem šel rychlým tempem. Protočila oči a zabručela. No, nevím, co to mělo znamenat, ale asi to chtěla slyšet. „Už vůbec nevypadáš jako holka." zachechtal jsem se. Zastavila se. Začínal jsem se bát. Mohl jsem to promyslet, než jsem to řekl, ale co se dá dělat.

„A jak teda podle tebe vypadám?" začala se rozčilovat. Zvedl jsem ruce na svou obranu.

„Jako ta nejhezčí bojovnice, kterou znám." ani jsem se nenadál a přistála mi taková facka, jakou jsem ještě nikdy nedostal.

„Pokračuj, pokud chceš dostat ještě jednu. Jestli to kvůli TOBĚ prohrajeme, tak tě zabiju, protože na tu školu opravdu chci. TAK PŘESTAŇ KECAT A POJĎ!" zakřičela na mě rudá v obličeji. Upřímně řečeno, bál jsem se odporovat.

Třetí úkol byl vcelku lehký. Kdybychom se snášeli. Museli jsme projít lanovou dráhu. Co mají pořád s těma lanama?