VILS

Max

 

Noemi už vypadala unaveně. Odvedl jsem ji do pokoje, kde často spává tátova přítelkyně Emma. Myslím, že s ní něco má, což je ještě horší, když je zástupce ředitele. Táta prostě dělal věci po svém.

Odemkl jsem dveře a vešel do tmavého pokoje. Vypínač byl sice hned u dveří, ale tma byla v tuhle chvíli asi lepší. Nevěděl jsem, jak se Noemi tváří na to, že je zde tak prázdno a přesto tu není skoro místo. Navíc jsem nechtěl, aby viděla ty fotky. Stejně je ráno uvidí, tak co řeším?

„Půjčíš mi něco na spaní? A třeba kartáček?" zeptala se šeptem a protírala si oči. Byla tak roztomilá, že jsem se musel usmát. „A přestaň se tak tlemit." poznamenala varovně. Okamžitě jsem zmizel z pokoje a došel k vlastní skříni s oblečením. Vytáhl jsem nějaké triko, které by jí mohlo být trochu větší, aby ho měla jako noční košili a pro jistotu vzal i nějaké příjemné kraťasy. Cestou jsem v koupelně ještě vzal nerozdělaný kartáček z plastového obalu, přímo jak se kupuje v obchodě, aby si nemyslela, že jí dávám použitý.

Vrátil jsem se zpět, ale Noemi nikde nestála. Pohled mi zabloudil k posteli, na které už pravidelně oddechovala. Rozvalovala se na ní, jako kdyby do ní padla vyčerpáním. Měla boty a mikinu.

„Ale notak!" zašeptal jsem, abych ji nevzbudil. Došel jsem blíž a koukal na to blonďaté stvoření s rukou pod hlavou a druhou volně visící přes okraj postele. Byla tak roztomilá a úžasná. Nechápu, proč jsem ji tolik let nesnášel.

Položil jsem oblečení a kartáček na židli u postele a snažil se jí sundat alespoň boty. Zavrčela něco o tom, že jsem ji vzbudil a že ona to zvládne.

„Vypadala jsi vtipně." Poznamenal jsem, když jsem sledoval její pokusy rozvázat si boty vleže.

„A ty vypadáš pořád blbě." brblala, ale u toho se usmívala. Nakonec si jednu botu sundala a ve stejné poloze se vrhla na rozvazování druhé boty.

„Au, to bolelo." Chytil jsem se za srdce a dělal, že v mdlobách padám k zemi. Zasmála se a pomalu se zvedla z postele. Chytila mě za ramena a vyhodila mě z pokoje. Za chvíli vyšla do koupelny v mém tmavě modrém triku a kostkovaných krátkých kalhotách. Vlasy měla rozpuštěné, gumičku si navlékla na ruku. Nikdy jsem nechápal, jak může nějaká holka mít vždy po ruce gumičku.

Za nějakou dobu vylezla z koupelny s copem na jednu stranu.

„Co tak koukáš? Nikdy jsi neviděl holku v noci, ve svém triku u sebe doma?" několikrát jsem zamrkal a zpracovával, co opravdu řekla. Jen protočila očima a přesunula se do postele. Došel jsem k ní a posadil se vedle postele.

„Jakou chceš zítra snídani?" zeptal jsem se mile, protože jsem ji nechtěl jakkoliv naštvat. Upřímně, nevím, jaké otázky dokážou holku naštvat. Otočila se ke mně čelem a zachumlala se do peřiny.

„Je mi to úplně jedno. Nelam si s tím hlavu." měla zavřené oči a úsměv na rtech. „Něco mi řekni. Sice u toho usnu, ale do té doby tě budu poslouchat." zavrtěl jsem se na zemi u její postele, skrčil jsem jedno koleno a objal ho rukama.

„No, tak bych ti třeba mohl říct pohádku o nevinném a milém atomu vodíku a o krutém a zlém elektronu, který se rozhodl atom vodíku rozřezat motorovou pilou." zpod peřiny se ozval smích.

„Nic proti štěpení jádra, ale co třeba něco o tobě?" ozvalo se spolu se smíchem pod pokrývkou.

„O mě? Já jsem nudný. Ale zkusím to." Pohodlně jsem se opřel. „Příběh začíná, když jsem byl ještě malé dítě." Řekl jsem dramaticky. Musel jsem se hodně přemáhat, abych se nesmál moc nahlas. „Vlastně můj život začíná po mých šesti. Co bylo předtím asi neexistuje. Ve třídě jsem byl velmi oblíbený. Jsem vtipný, hezký, skromný..." větu jsem nechal nedokončenou. Noemi vystrčila ruku a dala mi malý pohlavek.

„Řekla bych to spíše na chytrého outsidera, který byl šikanovaný lepšími spolužáky." Zamumlala ospale.

„A to se pleteš. Byl jsem opravdu oblíbený. A moje známky taky nebyly špatné. Byl jsem výborný ve sportu a v zeměpise a matice. Horší byly jazyky. Táta je skvělý, co se týče jazyků a chtěl mě je všechny učit. To nejhorší, co jsem kdy zažil. Představ si mě, v třinácti letech v učebnicích, jak se mi motá jazyk po nějakých nevyslovitelných slovech. No hrůza!" chytil jsem se za hlavu. „Ale bylo super s ním trávit čas. Často dlouho pracoval a neměl na mě čas. Tím víc jsem s ním chtěl být. Zakázal mi chodit k němu do práce, i když jsem to tehdy nechápal. Díky tobě jsem pochopil, proč jsem tam nesměl. A vždy jsme jezdili na dovolenou do hor. Lyžovali jsme na vršcích a předháněli se. Většinou jsem vyhrál já, táta se vymlouval, že je moc starý. Jednou jsem jel tak rychle, že když se mi smýkla lyže, narazil jsem do stromu. Probudil jsem se až o několik dní později. Ležel jsem na bílé posteli v nemocnici, v rukou jsem měl zapíchané jehly s hadičkami, které my poskytovali výživu a určitě nějaké léky. Když jsem se vzbudil, táta se mnou nebyl. Měl jsem strach, že se mi to lyžování jen zdálo a on mohl být mrtvý. Mohli jsme se vybourat v autě, mohl ho v pokoji zabít elektrický proud, nebo jeho mohl někdo zastřelit a mě jen zranit. Měl jsem tehdy opravdu velký strach. A vůbec mě nezajímalo, co všechno do mě cpou. Druhý den táta přišel a byl šťastný, že mě vidí. Potom mi řekl, že v nemocnici přišli na to, že mi selhávají orgány. Žádné příznaky jsem neměl. Cítil jsem se skvěle! Táta začal shánět něco, co by mi pomohlo. Bohužel s vedlejšími účinky. Od té doby je táta trochu jiný. Už nikam nejezdíme, bojí se o mě. Chápu to, ale občas je mi to líto. Chtěl bych, aby se mnou zase závodil, abych mohl zase vyhrát. A najednou ses objevila ty. Ty jsi prostě žila. Žila jsi tak, abys nelitovala žádného rozhodnutí. A to já obdivuji. A myslím, že tě-" podíval jsem se na ni. Byla už nějakou dobu potichu. Vstal jsem, podíval se na toho blonďatého andílka a přešel ke dveřím. „Myslím, že tě nechám spát. Dobrou noc, Noemi."

„Dobrou, Maxi." Ozvalo se tichounce, ještě než jsem zavřel dveře. Na chodbě svítilo ostré světlo, které mě okamžitě oslepilo. Zavrčel jsem jako zvíře a nemotorně rukou šmátral po vypínači. Potmě jsem se dostal do pokoje, převlékl se do pyžama a ulehl do postele.

Děkuji autorovi pohádky "O Atomu" kterým není nikdo jiný než náš úžasný a skvělý chemikář. Jmenovat ho nebudu, ale věřte, že je skvělý a úžasný!