VILS

Noemi

rok 2030

Vešla jsem do školy, kde se to hemžilo mými spolužáky i mladšíma děckama. Zkontrolovala jsem, jestli jde Mia za mnou a zamířila do šaten.

„Noemi, píšeme dnes z něčeho?" zrovna si sundávala boty, při tom legračně poskakovala, než jsem jí podala ruku. Vděčně se usmála. Vzala si ze země tašku, já zavírala skřínku, když do mě někdo strčil. Klíče a učebnice mi spadly na zem.

„Hej!" vyjekla jsem a zvedl oči k tomu, kdo do mě narazil. Nade mnou stál vysoký hnědovlasý kluk s provokativním úsměvem.

„Něco ti spadlo, O'Brien." zasmál se z výšky. Zatnula jsem zuby. Natáhla jsem ruku pro jeden ze sešitů, ale Max mi ho odkopl ještě dál. „Přestaň tady dělat bordel." sešity jsem nechala na zemi a vstala. Probodával jsem ho pohledem.

„Tohle je vojenská akademie, to ty tady děláš bordel. Pro lidi jako jsi ty, existují pomocné školy." Mia mi posbírala zbytek sešitů, takže jsem se nemusela ohýbat před tím kreténem. Bez dalšího slova jsem kolem něj prošla, vrazila do něj ramenem, takže zavrávoral. Zády k němu jsem naposledy slyšela jen jednu nezřetelnou větu.

„Co si o sobě ta kurva myslí?" procedil mezi zuby. Mia mlčela. Věděla, že ho nesnáším a teď jsem pořádně naštvaná. Taky zaslechla ta slova. Opatrně se na mě podívala, jestli se neotočím a nevymlátím z něj duši.

„Jsem v pohodě." usmála jsem se na ni, i když jsem se v pohodě necítila. Tenhle kluk mi pije krev už od prvního dne, co jsem ho potkala, ale v posledním týdnu se to zhoršilo. Když byla rozcvička, podkopával mi nohy, když jsem s ním byla ve dvojici a měli jsme trénovat pády, praštil mě nebo kopl. Neříkám, že bych mu to občas neoplatila, ale zůstávala jsem spíš u sprostých slov.

„Nevypadáš tak. Ale jsi dobrá, že jsi mu nezmalovala zadek." vrhla jsem na ni vražedný pohled.

„Ten spratek by jednou či dvakrát za týden potřeboval rozmlátit držku." kdyby mě teď slyšel taťka, asi by mě nepochválil.

„Ale ne! Dnes je tělák." zaklonila Mia hlavu dozadu. Snažila se přejít na jiné téma.

„Počkej! Ne! Fakt? A chceš něco říct? Zítra bude taky." zasmála jsem se. Mia protočila oči.

Den uběhl vcelku dobře. Žádný střet s blbcem Maxem, ani jeho kamarádíčkem Jeremim. Což je podobný idiot jako Max.

„Noemi, ty máš sebeobranu, že?" zavolala na mě Mia, než jsem odešla za roh školy.

„Jo. Jako každý týden." zasmála jsem se zase. Dnešek je krásný den.

„Kdy přijdeš domů? Potom ti zavolám, jo?" přikývla jsem.

„Končím v pět. Tak zatím!" začala jsem přemýšlet nad tím, co kdybych si na střeše přidělala několik slunečních panelů, když do mě zase někdo strčil. Dnes podruhé. A zase to byl Max. Jsem snad magnet na debily nebo co?

„Zítra je soutěž. Dostaneš na prdel, O'Brien." zasmál se. Koukala jsem mu do těch jeho nechutných modrozelených očí a hledala něco, co mi o něm něco řeklo. Protože oči jsou odrazem naší duše. Je v nich vidět vše, co ukrýváme i v té nejtemnější části naší mysli. Nic. Byl fakt dobrej, ale ne tak jako já. Pomalu jsem si vyndala z uší sluchátka, i když ještě nic nehrálo.

„Uvidíme. Od minule se hodně změnilo." zase jsem si nasadila sluchátka, ale Max mě chytil za paži. Měl fakt silný stisk. Střelila jsem pohledem nahoru. „Pusť mě, idiote." Max se zatvářil překvapeně, pustil mě a odskočil. Hned se otočil zády ke mně a začal potichu nadávat.

děkuji všem, co to čtou! A omlouvám se, za ta prostá slova, ale myslím, že bez nich by jejich vztah šel vyjádřit špatně.

Báj de véj takhle nějak si představuju Noemi. popis bude až z pohledu jiné postavy.