VILS

Mia

Sledovala jsem na televizi, co se tam děje. Mohli jsme se koukat, jak jim to jde a těmhle to šlo skvěle. Noe bojuje úžasně. Dokonce si i výborně poradili s třetím úkolem, ale teď byla v průseru. V opravdu velkým. Kamera zabírala vchod do bludiště a nějaké části. Zrovna Max vyběhl udýchaný, ale Noemi s ním nebyla. Ona byla tvrdohlavá a určitě si chtěla něco dokázat. A s její smůlou určitě narazí na toho robota. A jako kdybych jí to přála, uslyšeli jsme, že opravdu na něj narazila. Učitel šílel. Věděl kdo je její táta a mohl by ho zavolat, ale co by na to řekl? Nakonec zvedl telefon a zavolal ho.

„Ta holka je buď úplně šílená, nebo neskutečně odvážná." zamumlal učitel.

„To je to stejný." řekla jsem s pohledem přilepeným na obrazovku. Znovu se na jedné obrazovce mihl Max, ale Noemi nikde.

„Víte, kde je? Ulehčilo by mi to hledání." křikl Max.

„Bohužel nevíme. Už jsme ztratili i tebe. Je to jen na vás dvou." učitel stejně jako všichni sledoval obrazovku. „Maxi, Noemi, kdybyste potřebovali pomoc, třeba poradit, ptejte se. VILS se snaží dostat robota pod kontrolu, ale bezúspěšně. Někdo se naboural do počítače a ovládá ho, buďte opatrní."

„Díky, že to víme." zabručel Max. Zalapal po dechu a chvíli bylo ticho. Vypnul mikrofon. Bála jsem se o Noemi víc než kdy jindy. Bouchly dveře od auta a dusot nohou se přibližoval čím dál víc.

„Co se děje? Kde je?" Noemin táta už přišel a nevypadal nadšeně. Učitel za ním došel, jak nejrychleji mohl.

„Dobrý den." pozdravil ho, ale Owen, tak je jmenuje Noemin táta, nebyl zrovna trpělivý muž. Byl vznětlivý a netrpělivý. Prostě cholerik jak se patří.

„Nechte si ty zdvořilosti. Chci slyšet, co je s mojí dcerou." učitel přikývl na souhlas a dal se do vysvětlování.

„O těchto soutěžích víte. Každý rok jich je pět. Dnes si to vzala pod taktovku VILS. Jenže se to vymklo a jeden z robotů stavitelů je ovládaný hackerem na dálku. Noemi pomáhá, tedy doufáme, její spolužák Maxmilia Clarkson, ale vypnul mikrofon, takže nevíme, co se děje." Owen se na mě otočil.

„To je TEN Max?" musela jsem přikývnout. Přivřel oči. Očividně to v něm vřelo víc než v Papinově hrnci. Odešel pryč a učitel ho následoval. Rozhodla jsem se jít za nimi.

Došel k hlavnímu stanu, kde byly kabely od kamer, které přenášely obraz do monitorů všude, kam jsem se podívala. V rohu pracovalo několik lidí na něčem jiném. Hledali problém v počítači robota a snažili se ho odstranit. Všiml si jich muž pár let před důchodem.

„Jaku?" muž vykulil oči. Owen zatnul pěsti a nejspíš i zuby.

„Jake byl můj bratr. A kvůli vám je mrtvej! A jestli zemře i moje dcera, tak vás vymlátím do jednoho." muži se rozjasnila tvář.

„Vašeho bratra jsem znal a je mi to líto. Byl skvělej chlap." Owen se mračil jako bouřkový mrak, ale nic neřekl. Místo toho přešel k jednomu muži s počítačem a kamerou. Sklonil se k mikrofonu.

„Noemi, jak jsi na to?" ticho. „Noemi!"

„Noemi je v pořádku, jen nemůže odpovědět. Rozbil se jí mikrofon." ozval se Maxův hlas. „Už jste zjistili, co s tím robotem je? Protože už nemáme moc času." Owen se zamračeně, teda ještě víc, podíval na starého muže. „Co tím myslí? Pořád jim to měříte? O tom mluvil?" stařík zavrtěl hlavou.

„Maxmiliane, vezmi Noemi a vypadněte. Kašlete na toho blbýho robota. Jde tady o vás dva, tak vypadněte!" ozvala se rána.

„Kdo jste zase vy? Už jsem z toho zmatenej, kdo na mě pořád mluví." Owen si povzdechl.

„Jsem otec Noemi. Je někdo z vás zraněný?" chvíli bylo ticho. Zase další rána a tentokrát vykřikl i Max.

„Už docela jo. Nedá se nějak vypnout? Není na baterie nebo tak? Musí se dát vypnout odsud ne?" Owen se zamyslel.

„Maxi, teď mě dobře poslouchej. Vzadu jsou dvířka. Pokus se je nějak otevřít. Bude tam napájení a nouzový vypínač. Podrž to tlačítko tři vteřiny. Měl by se vypnout. Vydrž, už jdu. Ale potřebuju přesně vědět, co se stalo tobě a Noemi. Nějaká zranění." věděl to protože i u něj v práci takové roboty používali.

„No, Noemi je v bezvědomí, nějaké škrábance a modřiny, ale je v pořádku. Já mám taky jen šrámy, ale krvácí a mám trochu problémy s krví, takže nevydržím moc dlouho." Owen vyběhl ze stanu, odemknul auto, vzal si červený batoh a vběhl druhou stranou bludiště dovnitř. Doufala jsem, že se ani jednomu nic nestane. Noemi byla moje kamarádka a ač bych to asi neměla, Maxe jsem milovala. Ale kvůli Noemi jsem to nechala plavat.

Na jedné z obrazovek se objevil Owen s rudým batohem. Ale zarazil se. Koukal před sebe, jako kdyby viděl ducha. Jako kdyby se jeho noční můra zhmotnila v tom rohu, kam kamera nedohlédla. Ještě chvíli tam stál, potom přestal zahálet a rozběhl se Maxovi na pomoc.