VILS

Noemi

Za deset minut nás odvedli k začátku. No, začátek byla horolezecká stěna. Doufám, že Max umí lézt. Ale podle toho, jak rychle a dobře si nasadil sedák, asi uměl.

„Na co čekáš O'Brien? Mám tě do toho sedáku obléct já?" nabídl se. Zděsila jsem se nad tou představou. V rychlosti jsem se nasoukala do sedáku a už vázala osmičku, když mě zastavil.

„Chceš lézt jako první?" přikývla jsem, nic jsem neřekla a jen ukázala na druhý konec lana, který by si měl Max zajistit do jakékoliv věci, kterou zvolí. Byl tak kyblík nebo grigri*. Vzal to druhé. No, mezi námi je to lehčí na obsluhu.

„Už můžeš." ozval se Max za mými zády. Přistoupila jsem ještě blíž ke zdi a natáhla se po prvním úchytu.

„Zapni časomíru." řekla ta ženská z VILS. To mě vyburcovalo lézt rychleji. Jenže jsem to trochu přepískla. Za chvíli jsem byla unavená a mezi námi, vylézt deset metrů svisle nahoru není sranda. Trochu se mi klepala kolena a bolely prsty.

„Asi za chvíli spadnu." zakřičela jsem dolů. Max přitáhl lano ještě víc, abych nepadala moc dolů a jeho to nestrhlo.

„Klidně zpomal." ozvalo se mi ve sluchátku, které jsem dostala na startu, abychom se v případě nouze mohli domluvit s organizátory, nebo jak je nazvat a taky mezi sebou. „Nemám problém to dohnat." zase začal provokovat. Nic jsem k tomu neřekla a lezla dál. „Navíc jsi skoro na konci." zavolal ještě Max mile. On je asi nemocný. Ale měl pravdu. Ještě se třikrát natáhnu a jsem nahoře. Natáhla jsem se po vcelku velkém úchytu, myslela jsem si totiž, že je dutý a snadno se za něj přitáhnu. Bohužel nebyl. Ruka mi podklouzla a já vysela na jedné ruce ve vzduchu, devět metrů vysoko.

„Všechno je v pohodě. Klidně si odpočiň." řekl Max snad starostivě? To se mi zdálo. Chvíli mi trvalo, než jsem se zase chytila stěny, ale nakonec jsem vylezla. Postavila jsem se na vršek a viděla všechno. Všechno co nás ještě čeká. A nebylo toho málo.

Max vylezl, aniž by spadl. Taky jsme slanili a odvázali se.

„Dobrá práce parťačko." chtěl si se mnou plácnout. Byl trochu zpocený, ale to nebyl důvod, proč jsem si s ním neplácla. Dneska byl prostě divnej. Jako kdyby ho někdo změnil. Nebo naklonoval.

Druhá překážka se ukázala být ještě horší. Dvě žíněnky a na nich dva chlapi s ostrými tenkými čepelemi. Vypadaly jako samurajské meče. Brala jsem si toho napravo. Hodil po mě druhý meč a chvíli mě sledoval. Chytila jsem ho jen tak tak.

„To je ostré." řekla jsem mu.

„Přece tě nezmrzačím tupou zbraní, ne?" zasmál se a udělal výpad vpřed. Naštěstí jsem to poznala.

*Kdybyste se divili slovu "grigri" ujišťuji vás, že tento výraz existuje. Je to věcička na jištění horolezců. Na rozdíl od kyblíku má výhodu v tom, že když jištěný padá, grigri se zasekne samo, zatímco kyblík musí zaseknout ten, co jistí.