𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐡𝐞𝐚𝐝 | Mystery

Kapitola 18

Honza: Slyšel jsem o těch policajtech.

Nejspíš u něho doma taky byli.

Debí: Jo, mám z toho pěkný průšvih.

Honza: Je to hodně špatný?

Debí: Je...

Honza: To se zpraví.

Debí: Kéž by..

Honza: Kde jsi?

Debí: Doma.

Honza: Sama?

Debí: Jo.

Honza: A co děláš?

Debí: Koukám na film.

Honza: A to tě to baví samotnou?

Debí: Moc ne, na filmy jsem se vždycky koukala s mamkou.

Po téhle zprávě už neodepsal a to jsem se pomalu začínala cítit líp díky tomu, že se semnou aspoň někdo baví. Frustrovaně jsme se zabořila do křesla a sledovala film.
Vyrušilo mě až hlasité cinknutí, jako kdyby něco tvrdého narazilo do našeho okna. A zase, zase se to ozvalo. Trochu vystrašeně jsem se zvedla a pomalu došla k oknu. Uviděla jsem, jak venku pod oknem stojí Honza. Rychle jsem okno otevřela.

,,Co tu děláš?" zeptala jsem se ho překvapeně. On se na mě usmál.

,,Nechtěl jsem tě nechat samotnou" odpověděl.

,,Ale vždyť je hodně pozdě" namítla jsem.

,,Jsi sama doma ne? Pusť mě dovnitř, ve dvou to bude větší zábava a navíc tu venku už začínám mrznout" prosil a trochu se oklepal.

Chvíli jsem přemýšlela, zda ho poslechnout.

,,Dobře" rozmyslela jsem se nakonec a šla mu otevřít.

Honza vešel dovnitř a ihned se usadil v křesle, ve kterém jsem před chvílí seděla já.

,,Tak na co koukáš?" zeptal se a zadíval se na monitor.

,,Než jsem tě poznal" odpověděla jsem. Na to se Honza moc netvářil.

,,Moc romantický" odfrkl si, ale koukal dál. Za necelou hodinu film skončil.

,,Nebylo to tak špatný, jak jsem si myslel" přiznal. Já se na něho jenom usmála. Zatvářil se trochu starostlivě.

,,Děje se něco?" zajímal se.

,,Ale ne" zalhala jsem. Ve skutečnosti mi v hlavě leželo všechno, co se za poslední dny stalo, hádka s mamkou, nebo to, jak se na mě Karel dnes naštval.

,,Nekecej" prokoukl mojí lež.

Rozhodla jsem se mu tedy svěřit.

,,Hodně jsem se pohádala s mamkou kvůli těm policajtům, celý víkend se mnou nepromluvila ani slovo a dnes raději odjela ke svému přítelovi a ani mi nezvedá telefon, k tomu se na mě ještě dnes na.." zadrhl se mi hlas. To s Karlem mu říct nemůžu, naštval by se a to já teď vážně nechci.

,,Co dnes?" vyzvídal.

,,Nic, nechci, aby ses naštval" odpověděla jsem.

,,Naštvu se jenom, když mi to neřekneš" pronesl vážně. Neměla jsem tedy na výběr.

,,Karel se urazil, když jsem mu řekla, že jsem s tebou byla u toho domu a co jsme tam dělali, protože ho to napadlo už dřív a já jsem mu slíbila, že o tom popřemýšlím, a když tak tam zajdeme spolu, takže teď se mnou nemluví ani on, nikdo se mnou teď nemluví"  vychrlila jsem na něho a čekala na jeho reakci. Honza se pomalu zvedl a přišel ke mně.

,,Já s tebou mluvím" řekl a pevně mě objal. Abych pravdu řekla, obejmout od někoho jsem vážně potřebovala, a proto jsem kolem něho omotala své ruce a pevně ho stiskla. Zavřela jsem oči a jenom si tu chvíli mlčky užívala. Bohužel se ode mě zanedlouho začal odtahovat a tak jsem ho musela pustit.

,,Nejsi už unavená?" zeptal se.

Nejradši bych mu řekla, že ne a chtěla bych po něm, aby mě ještě aspoň jednou obejmul, ale moje tělo mě zradilo a z mých úst se prodralo dlouhé zívnutí.

Honza se pousmál. Z ničeho nic mě popadl a vyzvedl mě do náručí, překvapeně jsem se ho chytila kolem krku.

,,Kde máš pokoj?" zeptal se.

,,Tam" ukázala jsem na schody.
Ihned se tam semnou vydal. Nechápala jsem, jak se mnou mohl vyjít naše strmé schody, nevypadal ani nijak zadýchaně. Když se mnou vešel do mého pokoje, pomalu mě položil na postel.

,,Tak se hezky vyspi" řekl a už chtěl odejít z mého pokoje, já ho ale zastavila.

,,Počkej" řekla jsem, on se na mě překvapeně otočil.

,,Zůstaň tu se mnou, nechci tu být sama" zaprosila jsem a udělala na něho psí oči.

,,Rád" odpověděl na to, vrátil se k mojí posteli a položil se na ní vedle mě. Chvíli jsem se mu jen mlčky dívala do jeho hnědých očí, on si mě pak k sobě přitáhnul blíž, přitulila jsem se k němu a hlavu si opřela o jeho hruď. Byla jsem tak ráda, že u mě zůstal, zavřela jsem oči a potichu poslouchala jeho klidné bušení srdce.