Úsměv trvá chvilku

10.

,,Nechcete mi to už konečně někdo vysvětlit?! Proč jenom mlčíte a nic neděláte. Marku dones alespoň kapesníky a pak hadr na utření podlahy. No tak honem hejbni zadkem." Mareček na mě celou dobu koukal a vypadal, jakoby měl právě zkolabovat místo mě.

,,Na, tady máš kapesníky."

,,Díky. A teď prosím tě dones hadr i s vodou, ať to tu můžeme uklidit. Sári už je ti líp?" zeptala se mě ustrašeně Míša a kapesníkem mi držela ránu na čele.

,,Jo. Já jsem v pohodě. Jen se mi trochu motala hlava, ale už je to v pohodě." Mezitím co mě Míša ošetřovala se David zvedl ze země a šel směrem do koupelny za Markem. Najednou jsme slyšely, jak David šeptem říká Markovi: ,, Můžeš mi říct, co to je za agresivní bestii? Vždyť mi málem prokousla ruku..! S tímhle bych se teda scházet nemohl. To ti povídám." rychle jsem se podívala po Míše, která se tomu lehce smála.

,, Ale tohle se do prčic nemělo stát. Tohle jsem přece nechtěl. Ty jsi jí měl jen vzbudit a né se s ní prát.." odpověděl mu na to polohlasně Marek.

,, Pojď si sednout na postel, ať to tu ty pacholci můžou utřít." řekla mi Míša s úsměvem a pomohla mi vstát. Já si jen držela kapesník na čele a šly jsme k mé posteli.

Když kluci vešli zpátky do pokoje s kyblíkem a hadrem, tak ani nedutali. Jen vytírali mou krev a mě bylo trapně. Sledovaly jsme je a já pak ucítila Míši pohled. Obě jsme se tomu usmáli. Kluci uklidili kýbl a vrátili se zpět do pokoje.

,,Myslím, že by jsi měla zajít za sestrou, aby ti to ošetřila. Nevypadá to dobře." protrhl trapné ticho Mareček, a přitom měl pohled zabodnutý na čele, kde jsem měla kapesník už docela promočený od krve.

,,To je pravda." odpověděl mu na to David.

,,Ale ona tam nemůže jen tak přijít, že má půlku čela od krve a tady mě máte. O tomhle se nesmí nikdo dozvědět. Sára by neodjela domů a my tři..." odmlčela se Míša ,,..ani nechci domýšlet. Lepší bude, když řekneš, že jsi šla na záchod a podklouzlo ti to a upadla jsi. No a já tě doprovodím, že jsi mě vzbudila. A vy dva.." ukázala na Marka a Davida ,,.. vy se potajmu vrátíte do pokoje a budete dělat, že o ničem nevíte. Je vám to jasný?" zeptala se nás se zamračeným čelem. ,, A pak mi to všechno Sári vysvětlíš, vůbec to nějak nechápu." oznámila mi Míša se zaujatým pohledem a mezitím pokrčila rameny.

,, Tak jdem na to." řekla jsem všem a začali jsme se pomalu zvedat.

,,Já... moc se omlouvám. Nechtěl jsem to." řekl mi Mareček ještě než zmizel ve dveřích. Já se jen na něj pousmála, a pak už ho nebylo vidět.

,, Ještě chvilinku počkáme, aby stihli kluci dojít do svých pokojů. Zvládneš to viď?"zeptala se mě Míša starostlivě.

,,Jasně že jo. Už mi skoro nic není."

,,Můžu ti teda říct, že jsi mě pěkně vylekala, jak jsi tam bezvládně ležela. Měla jsem o tebe strach." touhle větou mě dojala. Nic jsem jí na to neřekla, ale za to jsem jí s jednou rukou na čele pevně objala.

Šly jsme dlouhou chodbou, až jsme dorazily k prosklené místnosti. Zhluboka jsme se obě nadechly a vešly dovnitř. Službu měla naštěstí sestřička Lenka, takže jsem si myslela, že to bude všechno v klidu, ale to jsem se mýlila. Nic jsme neříkaly a jen stály ve dveřích a koukaly na ni. Ona něco dělala na počítači a bylo vidět, že plakala. Jakmile nás spatřila, otřela si kapesníkem, který držela v ruce, oči a šla směrem k nám.

,, No holky, můžete mi říct, co tady děláte?! Co se ti stalo Sáro?" vyjela na nás trochu zhurta. Šla směrem ke mně a já si sundala zakrvácený kapesník z čela. Mezitím, co mi prohlížela ránu, jsem jí stačila říct jen kousek toho, co mi Míša řekla, abych jim pověděla. Uprostřed mé započaté věty mi rázně řekla:,, Teď nebudeme řešit, jak se ti to stalo. Na vysvětlování času dost. Řekneš to panu doktorovi, ale teď musíme za ním, aby ti to sešil. Jdu mu zavolat. Na drž si to. Dělej." vyjekla až na mě a já s Míšou jsme nestačily koukat, jelikož jsme takovou Lenku neznaly. Vždycky byla milá a neopouštěla jí nikdy dobrá nálada. Mezitím co volala doktorovi jsme jen po sobě s Míšou beznadějně koukaly. Věděly jsme, že jí přiděláváme starosti a ona z toho nevyjde bez potíží, jelikož na nás měla dávat pozor, stále nás kontrolovat a předejít nějakým potížím, i když každý bude vědět, že tohle ovlivnit nemohla.

,,Míšo, padej na pokoj a ať už tě nevidím. Je po 3 ráno." pohrozí prstem směrem k Míše. Ta raději nic neříká a jen na mě ukáže, že mi drží palce. Já jsem se na ni stihla jen trochu usmát, a pak už zmizela za rohem a já zůstala se sestřičkou.

,,To je dneska den. Rozešla jsem se s Pavlem a teď tohle! Jsem zvědavá, jak tohle vysvětlím panu primáři zítra ráno. To jsi si nemohla dát pozor?!" říkala mi rozčileně, když si dávala mobil do kabelky a šla ke mně. Já ji na to nic neříkala, jelikož mi ji bylo líto a nechtěla se jí na nic ptát, abych jí nerozbrečela, protože jsem věděla jaké to je. Správně by měla být doma, vybrečet se do polštářů a ne trčet tady, zvlášť když ještě musí mít zodpovědnost za mou nešikovnost. Byla to nešťastná shoda.

,,Tak dělej, jdeme a ukaž mi to ještě. To nemůžeš nic říct, že chceš nový kapesník?!" koukla se mi znovu na ránu, aby ji zkontrolovala a zjistila, že můj kapesník ztratil svou původní barvu a teď nabírá na krvavě červené. Podala mi čistý kapesník a já si ho vyměnila místo toho krvavého, který jsem hodila do koše, stojící hned vedle mých nohou. Trochu surově mě vzala za ramena a já stále mlčela. Šly jsme znovu dlouhou chodbou, kde byly slyšet jen naše kroky. Obě jsme mlčely a každá se zaobírala nad svými věcmi, až jsme došly ke dveřím, kde se ošetřovalo všechno možné. Sestřička Lenka ani nezaťukala a vešla rovnou dovnitř.

,, Tak tady ti ji vedu. Dělej si s ní, co chceš, já musím zpátky. Tak se měj a díky. " doktor, sedící u počítače, jen na ni mávl rukou k odchodu a ona odešla. Já jsem zůstala stát mezi dveřmi s rukou přilepenou na čele. Všechny stěny byly zase bílé a depresivní jako tady všude. Vypadalo to tu úplně stejně jako na urgentním přijmu z filmu, natočený v nemocnici. To vybavení, ta atmosféra, prostě jako ve filmu. Akorát rozdíl byl na tom ten, že mě nepřivezla sanitka, ale já došla po svých.

,, Tak se u nás posaď princezno a pověs mi, co se ti přihodilo tak vážného, že mě kvůli tomu museli budit." ukázal mi na lehátko téměř starý doktor s milým úsměvem a šedivými vlasy. Nic jsem mu na to prozatím neřekla, ale sedla si na to lehátko a on ke mně přistoupil a odkryl mi už téměř zakrvácený kapesník.

,,No.." odmlčel se se zamračeným obočím. ,, ..budeme ti to muset sešít. Typuji tak 5 stehů a taky si tipuji, že jsi si to udělala o nějaký ostrý roh, co? Než ti to vydezinfikuji, tak mi pověs, co se ti přihodilo. Ano?" řekl mi a široce se na mě usmál.

Mezitím, co mi působil dezinfekcí a sterilními čtverečky bolest na čele, jsem mu řekla vše, co Míša vymyslela.

,,Tak to jsi měla štěstí, že jsi se nebouchla do spánku, mohla jsi omdlít. Ale teď dost kecání. Polož se a já ti to dám zase dohromady." uvěřil mi. Nikdy jsem nebyla zvyklá lhát, protože jsem si vždy řekla, že lepší je říct všechno na plnou pusu a nevymlouvat se. Jenže teď to byla úplně jiná situace. Nemohla jsem si dovolit říct pravdu a to bylo nejhorší. Cítila jsem se zahanbeně, ale ani mě nenapadlo pomyslet nad tím, kdybych pověděla něco jiného, než jsem mu teď řekla. Sice mi v tu chvíli bylo líto, že jsem musela zalhat tak sympatickému a hodnému doktorovi, ale jinak to nešlo.

,,Au.." sykla jsem menší bolestí, když mi začal doktor čelo sešívat. Hrozně to tahalo a byl to velmi nepříjemný pocit, který jsem nedokázala nějak popsat.

,, Neboj, za chvilku to už bude. Hele a nebolí tě třeba hlava nebo něco jiného?"

,,Nene. Ani trochu. Všechno je v pořádku." špitla jsem rychle, aby se dál neptal, jelikož jsem měla strach, aby se něco neprozradilo.

,, Tak a je to hotové. Možná ti tam zůstane malá jizvička, ale než se vdáš..." mávl rukou ,,... nikdo si něčeho nevšimne, to se neboj. Ještě ti na to předepíšu mastičku, kterou si to pak po vyndání stehů budeš mazat dvakrát denně. Ano?" povídal mi a při tom psal recept ,,Na, tady to máš a neztrať to. Zítra to dáš panu primáři a ten ti to obstará. A usměj se už konečně ty drndo." řekl mi, když mi podával recept a pohladil mě přitom po vlasech. Já mezitím seskočila z lehátka a směřovala k odchodu.

,, Ještě na mě počkej, doprovodím tě."

,,Já to zvládnu. Nebojte." a usmála jsem se na něho. ,, K sebevraždě se vážně nechystám, ale já vím.." pokrčila jsem rameny ,,.. u sebevrahů člověk nikdy neví. " odpověděla jsem mu na to trochu zklamaným hlasem a přitom jsem držela kliku v ruce.

,, Já ti věřím, ale co by tomu potom řekla Lenka, a potom.. " odmlčel se ,,..no prostě to nejde. Tak pojď." když mi to povídal, bylo vidět, že mi věří, ale prostě to jednoznačně nešlo a já to věděla.