Úsměv trvá chvilku

2.

Něco mě začalo šimrat na obličeji a několik sekund mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je už ráno a svítí mi do obličeje slunce. Lehce jsem si promnula oči a zívla jsem natolik, až jsem se lekla, co jsem to vydala za zvuk. Rychle jsem se opřela o lokty a podívala se směrem k Míši posteli, jestli náhodou ten ohavný zvuk neslyšela. Ale v tu chvíli jsem se lekla, protože na její posteli nikdo neležel a postel byla ustlaná, jako kdy jindy. Nikdy si po sobě přece dobrovolně nestala. Začalo mi to vrtat hlavou.

Vždy jí do stlání postele musela naše vychovatelka nutit nebo jsem jí to stlala já, aby nedostala pucunk.

Rychle jsem se zvedla, ale to jsem neměla dělat. Začala se mi motat hlava a já se v tu chvíli proklínala. Chytla jsem se za hlavu, jelikož mi v ní začalo pískat. Byl to tak nehorázně protivný zvuk. Raději jsem zase usedla na postel a chvíli tak zůstala. Napadlo mě, se podívat jestli tu má Míša věci. Ta představa, že by je tu neměla byla přímo děsivá. Tak hrozně ji mám ráda. Ale přece by mi něco řekla, že odjíždí. Nakouknu do skříně a její věci tam leží stejně jako včera večer. Nechápala jsem, co se děje. Pomyslela jsem si, že šla asi dříve na snídani a nechala mě spát. Dál jsem to neřešila.

Řekla jsem si, že by nebylo od věci se obléct, jelikož jsem stále měla na sobě proužkované pyžamo a svůj rozcuch na hlavě. Nad pohledem do zrcadla jsem se zastavila. Už tak dlouho jsem se nedívala na sebe do zrcadla, a proto se zastavím při chůzi kolem velkého zrcadla a hledím na sebe. Nikdy jsem se tady nepozastavovala nad tím, jak vypadám, protože mi to bylo vcelku jedno. Doma jsem řešila každý svůj křivý vlásek, ale tady? Tady jsem měla jiné starosti než na sebe koukat do zrcadla a přemýšlet nad tím, jak bych se ještě zdokonalila. Jak jsem se na sebe koukala do zrcadla, čekalo mě zděšení. Moje postava byla skoro jako párátko, světle kaštanové konečky vlasů jsem měla roztřepené, úsměv na tváři nebyl žádný a modré oči byly jako studánky plné vody, které vypadaly, jakoby měly každou chvíli přetéct. Pohled na sebe byl hrozný. Připadala jsem si jako troska. Při pomyšlení, jak jsem vypadala před půl rokem, kdy se za mnou kluci otáčeli na každém rohu, bylo smutné. Přistoupila jsem k zrcadlu a pravou rukou sáhla na zrcadlo. Bylo tak hladké, ale přece jen zranitelné. Stačilo do něj jen s menší silou bouchnout a hned by rozsypalo a bylo by na tisíc malých kousíčků.

Odvrátila jsem svůj pohled na hodinky, které ukazovaly osm hodin pryč. Při otáčení ke dveřím se můj malíček střetl s hranou dveří od pokoje a já myslela, že umřu bolestí. Syknu bolestí, chytím se za malíček a držím ho tak křečovitě, že to není lepší, ale spíše horší. Pomalu si sundávám ponožku a zjistím, že můj malíček změnil barvu a to ve světle fialovou. Znovu si ponožku nandám a vyrážím směrem k jídelně s pajdavou chůzí.
Cestou do jídelny jsem se divila, že tu není ani noha. Když jsem procházela okolo sesterny, tak na mě sestřičky vrhly jen nepříjemný pohled a víc mě neřešily.
Svojí pajdavou chůzí dojdu až k jídelně, kde jsou překvapivě zavřené velké vysouvací dveře. Pohlédnu na hodiny nad vysouvací dveře, které ukazují osm hodin a deset minut. Uvažovala jsem jestli dveře otevřít nebo se vrátit na pokoj. Nakonec se rozhodnu tam vejít. Uchopím ucho, za které se dveře běžně otevírají a ztěžka je otevírám. Jakmile je otevřu čeká mě šok.
Několik pacientů psychiatrické léčebny stojí za stolem, na kterém je středně velký dort a křičí: ,,Všechno nejlepší!!" Najednou si uvědomím, že mám dneska 20. 8. narozeniny. Tak strašně jsem se na tento den těšila a já na něj zapomenu.
Dala jsem si ruce před ústa a nevěřila svým očím. Netušila jsem, že tady by si mohl na mou maličkost někdo vzpomenout. Na tváři se mi udělá lehký úsměv, ale ne moc zřetelný. V tu chvíli nevím, co mám dělat. Chvíli se koukám na dvoupatrový čokoládový hořící dort, kde je napsána 16 a další chvilku koukám na lidi, co stojí za dortem. Mezi nimi rozpoznám Míšu. Jakmile se střetnou naše pohledy, rychle vezme ozdobenou krabičku ze stolu a utíká směrem ke mně. Ostatní se k ní přidávají a já jsem byla v tu chvíli v nehorázných rozpacích. Jak nerada jsem středem pozornosti.
,,Všechno nejlepší, kočko!" přiběhne ke mně Míša s nefalšovaným úsměvem a podává mi malou krabičku s červenou mašličkou. ,,Tak strašně ti děkuju Miško." odpovím ji na to s opravdovým dojmutím a lehce ji obejmu. Věděla jsem, že celé toto určitě zorganizovala právě ona, protože kdo jiný by si na mě vzpomněl.
Najednou mi při objímání s Míšou někdo poklepe na rameno. ,,Já bych ti také chtěl popřát všechno nejlepší a až tě odtud pustí...vykroč správnou nohou, třeba tou pajdavou, Pajdo." uslyším za svými zády, a proto se otočím. Stál tam Mareček, kterému bylo okolo 15 let. O jeho příběhu tady snad skoro každý ví. Byl velmi sympatický a každému se rád svěřil. Nikdy s tím neměl žádný problém stejně jako já. Ve svých 14 letech začal hrát automaty až skončil tady v léčebně. Byl to moc hezký blonďatý kluk s modrým kukučem. Vždy jsem se na něj ráda koukla, protože se na mě vždy usmál. Ale přesto jsem mu v jeho očích viděla lítost, kterou maskoval svým kouzelným úsměvem.
Nakonec mě obejme a mrkne na mě těma svýma modrýma očima. Já se na něj jen lehce pousměju.
Když jsem to spočítala, popřálo mi z léčebny osm dětí a já jim za to byla nesmírně vděčná. Sice jsem na povrch nedávala najevo velkou radost. Ale přece jen mi uvnitř poskočilo srdce malinkou radostí.

Poté, co mi děti popřáli k narozeninám jsme si já a Míša sedly k jednomu stolu v kuchyni. Chvíli jsme si povídaly, jak celé toto zorganizovala a v tom se ve dveřích objevil náš pan doktor Dubenský. ,, Tak jsem to přece jenom stihl" řekne udýchaným hlasem a rukou se opře o futra vysouvacích dveří a usměje se na mě. Povšimnu si, že v druhé ruce drží puget květin.
,, Dobrý den pane doktore" odpovím mu na to jako by nic a kouknu po Míše. Ta se jen usmívá a kouká po mladém doktorovi.
,,Jelikož už je to u nás tradicí, že kdo má narozeniny během pobytu v tady v léčebně, dostane puget růží a ty nejsi žádnou výjimkou. Takže ti přeji za všechny doktory, sestřičky atd. všechno nejlepší k tvým šestnáctým narozeninám." mile se na mě usměje a dá mi pusu na tvář.
Moje pobledlé tvářičky se lehce začervenají. ,, Děkuji moc celému vašemu sboru pane doktore. Moc mě to potěšilo." a přičichnu si k rudým růžím. Asi nedám žádný náznak radosti, protože ucítím jeho prst na mé bradě a já zvednu k němu oči a koukám se na něj. Byl to mladý, ale přece jen už zkušený a sympatický doktor s malou bradkou, co mu moc slušela. Všichni ho měli moc rádi, já vlastně taky.
,,Zkus chvíli nemyslet na tvoji minulost, ale zkus jen hledět do budoucnosti, co tě pěkného a napínavého čeká. Hm?" podívá se na mě s povzbuzením. Neměla jsem mu k tomu co říct, proto jsem mlčela a snažila se zakrýt své plačtivé emoce, před ním i před Míšou, která to celé pozorovala.
,,Z tvých očí by se dalo nabírat vody a pořád by jsi je měla plné slz. Jsou jako třpytivé studánky, co se stále přeplňují a nemají dost." dokončí svůj proslov a po chvíli už jen  vidím rozmazanou bílou barvu jak odchází. Z čehož jsem usoudila, že to bude jeho bílí plášť. Jemně si promnu oči, abych zabránila mým slzám.

Na svých ramenou ucítím něčí ruce. Svou dlaň položím na ruku, co byla stále na mém rameni. Tušila jsem, že to bude Míša. Se slzami v očích se jen lehce otočím a vidím Míšu. Ta se jen na mě povzbudivě koukla.