Úsměv trvá chvilku

6.

Nastalo odpoledne a já se společně s Míšou vydala na zasedání všech dětských pacientů léčebny, kterou vedl doktor Dubenský.
Mlčky jsme šly chodbou a každá jsme přemýšlela nad něčím jiným, až jsme dorazily na místo určení.

Ve větší místnosti, kam jsme došly, bylo už spoustu pacientů, ale přece jen tam zůstalo místo pro nás dvě. Sedly jsme si na volná místa. Začala jsem se rozhlížet po místnosti. Byla celá bílá, jako každá jiná místnost tady v léčebně. Působila depresivně. Všichni seděli na svých obvyklých místech a povídali si mezi sebou. Já je jen z dáli pozorovala, ale něco mě upoutalo. Jedno místo a to poslední bylo stále volné. Dívala jsem se po dětech a hledala člověka, který mi tu chyběl. Jelikož jsem nemohla přijít na to, kdo tu chybí otočila jsem se na Míšu a zeptala se ji a doufala, že to bude vědět.
,,Nevíš, kdo támhle chybí?" a prstem ukážu na volné místo naproti nám.
,,Kde?" zeptá se mě hloupou otázkou. A já znovu, trochu už rozčileněji, ukážu na to samé místo jako předtím.
,,No tamhle.." a to už Míša konečně pochopila.
,, Ehm.. Já nevím. Ale počkej....Je tu Filip, Anička, Tonda, Vojta, Klárka, Bára, Terka,..." a začala vyjmenovávat snad všechny osoby, co tady kdy byli. Až se nakonec dobrala k samému konci.
,,Už to mám." vykřikne tak radostně a hlasitě, že se po ní ostatní začnou otáčet.
,, Chybí Marek." řekne s nadšením, že přišla na odpověď na mou otázku, nad kterou jsem se tak zaobírala.
,,A no jó." řeknu jí na to překvapeně a plácnu se přes čelo.
Že jsem na to nepřišla dřív.
,, Myslíš, že ještě přijde?" zeptám se jí, protože mě to opravdu zajímalo.
,, No já nevím, ale ráno jsem ho viděla, jak mluvil s Dubenským. Tak nevím, těžko říct." řekne mi a pokrčí rameny.

Nakonec přišel. Jak jsem zahlédla sem jít doktora Dubenského, zahlédla jsem i jeho. Šel za ním, jako zpráskaný pes se svěšenými rameny. Chtěla jsem tak moc vědět, co se s ním děje. Od té doby, co jsme se pohádali na té chodbě kvůli výkresům a co si ze mě vystřelil na mé narozeniny novinami, jsme se spolu skoro vůbec nebavili. Jen jsme se pozdravili a nic víc. Začala jsem si uvědomovat, že mi docela jeho úsměv a jeho přítomnost začala chybět. Vždy s ním byla dobrá řeč a cítila jsem se s ním dobře.

Celou dobu jsem na něj civěla, přemýšlela nad ním a nevšimla si toho, že nedávám pozor. Mé myšlenky přetrhla Míša, která do mě dloubla prstem, jelikož na mě celou dobu doktor Dubenský koukal a čekal na to až se na něj podívám a dám mu signál, že jsem zpět v realitě.
,, Pardon." špitnu a ucítím na sobě pohledy ostatních. Věděla jsem, že jeden pohled byl od Marečka. Radši jsem sklopila hlavu a nic neříkala.

,, Tak vás vítám na dalším sezení a dneska zas vybereme někoho, kdo nám o sobě a svém životě bude vyprávět." řekl na úvod náš doktor a sáhl si pro papír, kde měl celý seznam dětí. Měl tam napsané o nás úplně všechno i to, kdo byl a kdo zas ne. Já jsem byla mezi těmi, co ještě na řadu nepřišli. Zbývalo nás minimum, co o sobě ještě nic neříkali a já byla součástí.
,, Plus dneska uděláme takovou novinku kdy ten, kdo bude vyvolaný a bude stát uprostřed kruhu povídat o sobě, tak já potom vyberu někoho z kruhu opačného pohlaví. Ten sem přijde k vyprávějícímu a něco mu řekne. Je jedno co, ale prostě něco, co by ten druhý měl například vědět nebo co se mu na něm líbí. Třeba čeho si na něm všiml, jaký mu připadá a další takové charakteristiky. Je to jen a jen na vás. Všichni pochopili?" ukončí svou dlouho řeč a já nemám slov. V tu chvíli jsem se modlila, aby nepřišla řada na mě.
,, Je vidět, že jsem vás zaskočil, ale věřte, že se vám to bude líbit.
Tak pojďme na to. Je nějaký zbývající dobrovolník?" zeptá se a já pro jistotu sklopím hlavu do země, jako kdybych měla být neviditelná.
,,Zase nikdo?" řekne částečně zklamaně, ale přesto se tváří mile.
,, Tak někoho vybereme." sáhl po svém bloku a svým ukazováčkem projížděl celý blok, až se zastavil. Já jsem mezitím držela všechny své palce, co jsem měla, abych to nebyla já, koho vyvolá. Bylo cítit napětí. Všichni ani nedutali a jen mlčky pozorovali doktorův ukazováček.
Najednou se prst zastavil u něčího jména a já si ještě víc zmáčkla své už téměř zmodralé prsty.
Pohlédla jsem směrem k němu a naše oči se střetly. V tu chvíli mi bylo jasné, že jsem dočista v háji. Pomalu jsem ani nedýchala.
,, Tak co třeba ty Sáro?" pořád na mě koukal a já jen zírala. Ztuhly mi všechny končetiny a nezmohla se ani na slovo.
,, Tak pojď. No šup, jednou stejnak na tebe řada musela přijít." řekne mi jakoby nic a mile se usměje. Najednou jsem ucítila něčí dlaň na mém stehně. Byla to Míši dlaň.
,,To zvládneš, věřím ti." povzbudí mě potichu, abych to slyšela jen já. Jen jsem na ni zdrceně koukla a zvedla se ze židle, na které bych nejraději zůstala po celou hodinu.
Cítila jsem na sobě pohledy všech osob, co tady byli.