Úsměv trvá chvilku

1.

Seděla jsem na parapetu okna, schovaná za závěsem a pozorovala jsem zářivě bílé hvězdy a malá světélka z oken, co vypadaly jako miniaturní tečky ve tmě. Začala jsem uvažovat nad tím, jaké by to bylo být zase svobodná a nebýt poutaná na všelijaké doktory, sestřičky, psychology, vychovatelky,... a být zase doma mezi svými lidmi, které miluji. Připadala jsem si zcela oddělena od celého světa daleko od lidí. Při těchto vzpomínkách se mi vženou do očí slzy a koulejí se po mé smutné tváři. Těžké vzpomínky na určitou osobu ve mne budí pocit lítosti a beznadějnosti, při které se mi vždy vženou slzy do mých smutně skleněných očí. A vlastně kvůli téhle osobě jsem tady...v psychiatrické léčebně Bezděchov u Ostravy, kde se mi snaží dát dohromady mé na několik kousků rozlámané srdce. Mé kutálející se slzy se změní v potůčky slz, které se snaží vyplavit mou bolest v srdci, ale ne a ne je vyplavit. Kdyby mě tu viděla moje psycholožka Bílková, určitě by se zlobila kvůli tomu, že tu vzpomínám na kluka, který mi v mém srdci udělal špatné vzpomínky a nehoráznou jizvu na srdci i po těle.
Z mých vzpomínek mě náhle vytrhne něčí křik. ,,Sároo" Poznala jsem podle hlasu, že je to má spolubydlící Míša. Míšu sem přijali den poté, co přijali mě, tudíž 2.7. Nějakou dobu nám trvalo než jsme se dokázaly vzpamatovat z těch událostí, co se stihly odehrát. Ani jedna z nás neměla chuť se s někým novým přátelit. Ale nakonec jsme si k sobě přece jen cestu našly a jsem za to velmi ráda. A myslím, že to tak cítí i Míša. Míša na tom byla velmi podobně jako já. Akorát svou bolest v srdci chtěla zapolykat prášky, mezitím co já jsem se chtěla jsem se chtěla podřezat a tím skončit svůj bezcenný život. A to už několikrát.
Rychle si otírám slzy a slézám z parapetu přes psací stůl. V tom se otevřou a v nich stojí dlouhovlasá brunetka s tmavě hnědými oči a oválnější postavou.
,,Sári?" zeptá se mě opatrně a já vidím v jejích očích starost a smutek zároveň. ,,Jsi v pořádku?" ptá se mě a já nevím, co ji mám odpovědět, proto mlčím a sklopím své oči na zem. Nechtěla jsem ji lhát, že mi nic není. Ale také nejsem typ člověka, který by hned své problémy řešil s jinými lidmi. Spíš si své problémy nechávám pro sebe a v noci se vypláču do polštáře, ale teď to bylo jiné. Už jsem nedokázala své slzy ovládat, jako kdy jindy před ostatními lidmi.
Cítila jsem jak se mi slzy derou z očí a rozplakala jsem se. Míša ke mně přišla blíže. Utřela mi slzy, které vypadaly jako jedna velká povodeň na mém obličeji a pevně mě objala. Vůbec nic neříkala , jen mě objímala a hladila po vlasech. Nikdy se mě na nic neptala, ani jak jsem se sem dostala s já ji za to byla velmi vděčná. I když byla určitě zvědavá, proč tu jsem, čím jsem si prošla, ale nikdy se mě na nic neptala.
Zavřela jsem oči a nakonec jsem usnula v Míši pevném objetí a probudila se až brzy ráno.