Úsměv trvá chvilku

7.

Stále jsem stála uprostřed kruhu a očima sledovala pohledy druhých. Někteří se tvářili, jako by jim právě uletěli včely, ale někteří pozorně poslouchali a vypadalo to, že je zajímá, co právě říkám.

,, A co bylo dál?" zeptá se jeden chlapeček, sedící vedle Míši. Dál? Dál už byla jen bolest a smutek. Řeknu si v duchu jen pro sebe. Znovu sklopím své oči k zemi, ve kterých se mi začaly zase třpytit slzy.

,, Celou dobu to na mě jen hrál. Já jsem ho celým svým srdcem milovala a udělala pro něj cokoli. Přestala jsem se kvůli němu i kamarádit se svojí nejlepší kamarádkou. Teda ona spíš se mnou, protože mi ho záviděla. Bylo to vlastně vzájemný. On si taky nepřál, abych se s ní kamarádila a nechtěl, abych se bavila s ostatními kluky. Brala jsem to tak, že mě chce chránit a mít v bezpečí. Udělala jsem cokoliv, co jsem mu uviděla na očích." už jsem neukočírovala své slzy a nechala je volně stékat, i když tu seděli úplně všichni a hleděli na mě, jako na svatý obrázek. Své slzy už jsem skoro nestíhala svým už promočeným kapesníkem utírat.

,, Já jsem jen chtěla chápavého kluka, který mě rozesměje, i když budu sebevíc protivná nebo smutná, obejme mě a já bych věděla, že nejsem sama a věděla, že někomu patřím. A on tohle všechno splňoval. Myslela jsem, že nemůžu už být víc šťastná. Prožívala jsem s ním chvilky, které jsem si moc přála a myslela si, že se mi to nikdy nesplní. Ale opak byl pravdou." nedokázala jsem se nikomu podívat do očí, proto jsem upřeně koukala do země a jen cítila své stékající slzy.

,,Rázem se to změnilo, když jsem náhodou dostala 40 horečky a naši mě museli odvést do nemocnice. Bylo přesně posledního května a ten den pro mě byl moc důležitý. Měla jsem se s ním sejít a on mi chtěl něco důležitého říct. To jsem se ale dodneška nedozvěděla.
Cestou do nemocnice jsme čekali na semaforu. Trpěla jsem zimnicí a měla jsem svou hlavu opřenou o sklo v autě a měla zavřené oči. Nevím, co mě přimělo k tomu je otevřít, když jsme stáli na semaforech, ale jakmile jsem otevřela oči..." odmlčela jsem se, protože jsem se musela nadechnout a dodat si tím trochu odvahy, která mi v tu chvíli chyběla. Jak jsem doříkávala poslední slova, začal se mi chvět hlas, protože jsem už věděla, co přijde.

,, ....tak jsem ho spatřila. Viděla jsem rozmazaně, ale poznala jsem ho. Poznala jsem jeho postoj a měl na sobě mikinu, kterou sem mu koupila k narozeninám. Ale taky jsem viděla to, jak tam stojí a líbá nějakou dlouhovlasou černovlásku, která si pohrávala s jeho vlasy. Stál od našeho auta zhruba 15 metrů a já měla pocit, jako kdyby byl přímo přede mnou. V tu chvíli jsem nemohla uvěřit svým očím. Můj mozek nedokázal vzít to, že můj dokonalý kluk se líbá s jinou a stojí přímo přede mnou. Moje nohy a ruce na to zareagovaly tak, že jsem bezmyšlenkovitě vystoupila z auta a chtěla se rozutíkat k němu a vybít si na něm zlost, která ve mě zrovna vzrůstala a stupňovala se. Jenže můj zdravotní stav mi to zkomplikoval v tu chvíli, kdy se mi překřížili nohy a já se skolila na zem. Neudělala jsem ani tři kroky a ležela jsem na zemi. Za sebou jsem už jen slyšela hlasy volající mé jméno. Než jsem se dostala do bezvědomí, otevřela jsem naposledy oči a uviděla ho. Koukal na mě, pak vzal tu holku za pas a svižnější chůzí s ní odcházel. Pak už jsem jen zavřela oči a probrala se až v nemocnici."celou tu událost, kterou jsem tu musela vyprávět, jsem měla před sebou, jako by se odehrávala právě teď a tady. Prožívala jsem to znovu a měla jsem pocit, že tu bolest, kterou jsem zažívala, pociťuji znovu. Bylo to, jakoby vás někdo stále bodal jedním a tím samým nožem do toho jednoho samého místa a nepřestával.

,, Když jsem se probrala, bylo to jako ve filmu. Všude bílé nemocniční stěny, rodiče, držící vás za ruku a nad vámi stojící doktoři, ptající se jak vám je. S nikým jsem se od té doby moc nebavila. Odpovídala jsem strohými odpověďmi, jen abych nemusela říkat delší větu s více jak třemi slovy. Uzavřela se do sebe a vše ututlávala v sobě. Doma mě pak čekal výslech, co jsem to vyváděla na tom náměstí, kde jsem vystoupila z auta, volala klučičí jméno a pak se skácela. Vůbec nic o něm nevěděli, takže nemělo cenu jim něco vysvětlovat. On se mi od té doby neozval, ale setkala jsem se s ním. Bylo to nejhorší setkání v mém životě. Tehdy jsem šla po ulici, když jsem ho zahlédla. Rozklepali se mi nohy a ruce a nevěděla jsem, co dělat. Jenže on si mě všiml a s naštvaným výrazem ke mně přišel a začal mi nadávat. Vůbec jsem to nechápala, vždyť on přece byl ten, kdo zahnul. Nakonec mi řekl, že mě nikdy vlastně nemiloval a že jsem byla taková jeho hra o poznání o tom, jaká kráva jsem. Nakonec mi vlepil facku a nazval mě někým, kým jsem nikdy nebyla. A to tu už nemůžu říct." už jsem se nedokázala ovládat a přede všemi začala brečet nahlas. Cítila jsem hroznou bolest vůči němu a stále se mi to připomínalo. Všechno bylo zpátky ta bolest, zármutek, šok,... Podlomila se mi kolena a já skončila na bobku s rukama objímající mé nohy a hlavou skulenou do klubíčka. Cítila jsem, jak ke mně někdo přišel. Věděla jsem, že to byla Míša, ale já byla jako kdyby byla ona ten nepřítel, co mě dokázal tak zranit a ani se na ní neotočila. Jen jsem ucukla ramenem, na které mi jemně sáhla. Byl šíp, co zasáhl mé srdce přímo do středu a já nevěděla, jak s tím naložit.

,, Míšo, nech jí být ona to musí zvládnout sama. " uslyším hlas doktora a hned poté vnímám to, že ode mně Míša odchází a sedá si zpět na místo, kde předtím seděla.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Už jsem tu seděla dobrou chvíli a všichni na mě čekali než se zberchám. Pomalu jsem se zvedla s upřeným pohledem do země, aby mi ostatní neviděli do mé tváře a rozhodovala jsem se, jak pokračovat dál.

,,Byla jsem jako tělo bez duše, na které se všechno sesypalo. Ve škole jsem se zhoršila minimálně o jeden stupeň v každém předmětu, rodiče na mě usilovali, kamarádi mě začali šikanovat a já byla bezmocná. Přijali mě na prestižní gymnázium v Praze a já se rozhodla se vším skoncovat." chvěl se mi hlas a ruce k tomu. Všichni na mě hleděli a mě to děsilo.
,, Počkala jsem si až dostanu poslední vysvědčení a list o tom, že jsem dostudovala základní školu a..." nedokázala jsem vyslovit nahlas, že jsem prostě šla spáchat sebevraždu.

,,...já jsem prostě...počkala...až nikdo nebude doma." říkala jsem po určitých kouskách, protože bych to nedokázala říct v plynulé větě.
,,Všichni..i malá Rozárka, měli odjet na víkend na chatu. " odmlčela jsem se a pevně jsem si stiskla ukazováček. Ani jednou jsem se nedokázala na někoho podívat, jen jsem měla sklopenou hlavu a držela svůj ukazováček s kapesníkem.
,, Napsala jsem poslední dopis, kde jsem jim poděkovala za všechno, co pro mě udělali, a...proč chci spáchat sebevraždu. Když jsem ten dopis psala, docházelo mi, že je to asi bude bolet, že odejdu z tohoto světa. Ale já už byla rozhodnutá. Došla jsem do koupelny s nožem v ruce a.. Prostě jsem to udělala.." rozbrečela jsem se naplno tak, že jak jsem vzlykala cloumalo se mnou celé tělo, ale na nohách jsem se ještě udržela. Mé vzlykání přerušil doktor a já už jen čekala na co se mě ještě zeptá. Jenže já už k tomu neměla co dodat. Vlastně jen to, že jsem se probudila tady. Mezi lidmi, kteří měli podobný případy a problémy jako já.
,, Tak myslím, že Sáře můžeme zatleskat. Myslím, že nám Sára svůj příběh hezky povyprávěla, takže si myslím, že si zaslouží velký potlesk." všichni začali tleskat a já urychleně šla ke své milované židli, utírala si slzy a uklidňovala se. Ale při tom jsem se na nikoho nepodívala. Stále jsem hleděla do země a styděla se za sebe.

,,Je těžké vyrovnat se se svým osudem a nějak se mu postavit. Někteří bojují statečně, ale pak je třeba něco menšího skolí a oni se nakonec poddají prohře. I tak je to možné. " zvedl se ze židle a pomalu šel doprostřed kruhu, kde už nikdo nestál.

,,Ale ještě než zakončíme dnešní hodinu, tak jsme si říkali že ten, kdo tu bude stát, což byla Sára." jak dořekl mé jméno, tak ve mě hrklo. Podívala jsem se ihned na něho a koukla na něj až zlověstně. Došlo mi, že se tam vlastně budu muset vrátit. Vrátit na to hrozné místo vzpomínek.

,, A vyvoláme k ní nějakého chlapce. Tak pojď Sáro." pokyne mi rukou a usměje se na mě tak, jako kdybych tam měla jít s radostí.
S naštvaným a zároveň smutným výrazem jsem vstala ze své milované židle a šla znovu doprostřed. Dubenský tam stále stál a na všechny se zeširoka usmíval.

,, A k Sáře si vybereme. Třeba.." nedokončil svou započatou větu a já jen s hrůzou čekala. Otáčel se na jedné noze a asi se snažil vybrat nějakého správného kluka.

,,.. třeba Marka. Pojď Marku doprostřed za námi." jakmile to dořekl, myslela jsem, že mě omejou. Proč zrovna Marek? Říkala jsem si v duchu a na sobě jsem začala cítit hodně velkou nervozitu.
Marek se jako by nic zvedl ze židle, až došel k nám. Stoupl si vedle mně a ani na mě nepohlédl. Jeho oči jen směřovali na doktora Dubenského. Připadalo mi, že mě ignoruje, ale ono to jen nevypadalo, určitě to tak bylo.

,, Teď se otočte naproti sobě a zahleďte si navzájem do očí." oba jsme dělali, co nám řekl, ale do očí jsme si nehleděli. Alespoň já jsem mu do očí nehleděla. Řekla jsem si, že když mě ignoruje on, budu ho ignorovat taky. Proto jsem hleděla směrem za něj a ne jemu do očí. Jenže on udělal něco nečekaného.