Redhead

3. Vítej v Nebelvíru, Amy!

Nebelvírská společenská místnost byla snad to nejútulnější místo na světě. Před krbem, ve kterém vesele plápolaly plameny, stálo několik křesel a stolků. Na stěnách visely obrazy, ze kterých na nás mávaly různé postavy a po místnosti se vznášelo několik duchů. Nestihla jsem si to ani pořádně prohlédnout, když mě Angelina chytila za ruku a táhla mě po schodech nahoru do jejího, tedy teď už vlastně našeho pokoje.

,,Tadááá, vítej v našem malém království," řekla, rozpřáhla ruce, zatočila se a dopadla na postel. ,,Tohle jsou Sarah Martinová a Audrey McCallová," ukázala na postel.

Až do teď jsem myslela, že v pokoji nikdo jiný není, ale Angelina mě vyvedla z omylu. Zpod závěsů na posteli vykoukly dvě dívčí hlavy, jedna zrzavá a jedna prakticky bíla. Vlastně ne úplně bílá, měla na červeno nabarvené konečky. Očividně byly zabrané do nějakého vážného rozhovoru. Holky vylezly z postele a rozběhly se za Angelinou, aby jí objaly a přivítaly se s ní. Potom se otočily na mě.

,,Ahoj, já jsem Sarah," představila se zrzka.

,,A já Audrey," pokračovala ta bělovlasá. ,,Rády tě poznáváme, eee..."

,,Amy," doplnila jsem jí a zasmála jsem se. ,,Taky vás ráda poznávám."

,,Vítej v Nebelvíru, Amy!" vykřikly na mě a skočily mi kolem krku.

Celý večer jsme prokecaly. Je to skvělý pocit, mít kolem sebe lidi, se kterými si rozumíte. Sice je ještě ani pořádně neznám, ale už teď mi všechny tři příjdou strašně fajn. Na Ilvermorny jsem byla na pokoji s blbkama, které ani nevěděly, k čemu se používá "expelliarmus" a pořád jen někoho pomlouvaly. Tohle je rozhodně příjemná změna. Nejdřív jsme si povídaly o prázdninách, poté Sarah začala básnit o jejím klukovi z Mrzimoru, myslím, že se jmenoval Diggory, nebo tak nějak. Audrey mluvila o zkouškách NKÚ, které nás v tomto školním roce čekají a o knížce, kterou našla na půdě a podle všeho byla plná vlastních zaklínadel její babičky. Nakonec mi Angelina vyprávěla o kouzelnickém sportu, famfrpálu. Tohle téma mě opravdu zaujalo.

,,Jednou jsme prohrávali proti Zmijozelu o 100 bodů, protože nám chyběl jeden střelec. Ke všemu měl Zmijozel o dost lepšího chytače, takže už jsme se pomalu smiřovali s prohrou. Nakonec nás zachránil Fred Weasley. Všiml si, že chytači letí za malým zlatým flekem, který, jak nám došlo, byl zlatonka, a že ten zmijozelský má náskok, tak proti němu vystřelil potlouk a trefil ho přímo do hlavy. Měl silný otřes mozku a od té doby nesedl na koště. Díky tomu se nám podařilo vyhrát i takhle beznadějný zápas. Přála bych ti vidět ty zmijozelácký naštvaný ksichty," řekla a začala se ďábelsky chechtat.

,,Tak to bych chtěla zkusit, zní to opravdu úžasně. Ale nikdy jsem neseděla na koštěti," odpověděla jsem.

,,Všechno je jednou poprvé," zazubila se na mě Angelina. ,,A ke všemu se nám letos uvolnilo místo jednoho střelce, můžeš se zkusit přihlásit."

,,Vážně? No to by byl hřích, kdybych to aspoň nezkusila, že?" opětovala jsem jí úsměv. ,,Za pokus nic nedám."

,,To máš pravdu. Myslím, že Fred s Georgem by tě v týmu přivítali s otevřenou náručí. A taky musíš slyšet ty Leeho komentáře. Lhala bych, kdybych řekla, že je nestranný. Ale samozřejmě nadržuje Nebelvíru, takže nám to ani v nejmenším nevadí."

Rozesmála jsem se a holky se ke mně přidaly. Povídaly jsem si asi do 2 hodin do rána. No co, spánek není důležitější než zábava. A ani když jsme šly spát, nemohla jsem usnout. Musela jsem myslet na famfrpál, na to, jak úžasné přátele jsem si hned první den našla, na duchy, kteří prolétávají zdmi hradu. Myslela jsem i na svojí sestru. Jak se asi má mezi zmijozelskými? Nestýská se jí po otci? Jak to, že teď neleží na posteli vedle mě? Ale ze všeho nejvíc jsem myslela na svůj první školní den, který mě zítra čeká.