Redhead

2. Bradavice

Celou cestu jsme si s povídali. Kluci mi vyprávěli o jejich žertících a o tom, jak to v Bradavicích chodí a já jim zase vyprávěla o Ilvermorny. Bavili jsme se tak dobře, že jsme si ani nevšimli, že už se blížíme k hradu. Najednou Fred ukázal z okna.

,,Koukej Farleyová, takhle obří určitě nebyla ani ta tvoje americká škola," uchecht se.

Já s Chloe jsme vykoukly z okna a oběma nám spadla brada. Fred měl pravdu, ani Ilvermorny nebyla tak obrovská škola jako Bradavice. Obě jsme se zmohly na pouhé "wow".

Když jsme vystoupili, musela nás Chloe opustit. Všichni prváci totiž jezdí do školy na loďkách přes jezero. Opravdu jsem jí to nezáviděla, pršelo a nevypadalo to, že by mělo přestat. Já s dvojčaty a Leem jsme nastoupili do kočárů, které se pohybovaly úplně samy a vyjeli jsme vstříc Bradavicím.

U hlavního vchodu nás přivítala starší čarodějka s přísným výrazem.

,,Vítám vás zpátky v Bradavicích, prosím, následujte mě do Velké síně."

,,To je profesorka McGonagallová, je ředitelkou nebelvírské koleje" zašeptal mi do ucha George. ,,A neboj, není tak strašná jak vypadá."

,,To doufám," odpověděla jsem.

Velká síň byla velkolepá. Od dveří až téměř na konec se táhly čtyři stoly, které podle kluků patřily každý jedné koleji. Před nimi se zleva doprava táhl pátý stůl, tentokrát učitelský. Celou místnost osvětlovaly tisíce levitujících svíček. Když jsem se podívala nahoru, neviděla jsem strop, ale zataženou noční oblohu. Bylo to úžasné.

Všichni, kromě mě a prvňáků, se usadili ke svým kolejním stolům a netrpělivě vyhlíželi ředitele Brumbála. Mezi těmi malými dětmi jsem se cítila trochu trapně, ale už jsem se nemohla dočkat až mě zařadí. Najednou před nás profesorka McGonagallová postavila stoličku a na ní položila jakýsi starý, potrhaný klobouk. Málem jsem dostala infarkt, když se z ničeho nic pohnul a promluvil. Vlastně ne, nepromluvil. On začal zpívat.

  ,,Zdá se vám, že jsem ošklivý -
myslete si, co chcete,
chytřejší klobouk, než jsem já,
na světě nenajdete.
Nechte si svoje buřinky
i své klobouky z plsti –
jsem moudrý klobouk z Bradavic,
jenž vám nic neodpustí.
Každému vidím do duše,
vím, z jakého je těsta –
nasaď si mě a řeknu ti,
kam povede tvá cesta.
Možná tě čeká Nebelvír,
kde mají chrabré srdce;
odvaha, klid a rytířskost
jdou u nich ruku v ruce.
Nebo tě čeká Mrzimor:
máš jejich mravní sílu,
jsou čestní a vždy ochotní
přiložit ruku k dílu;
či moudrý starý Havraspár,
pokud máš bystrou hlavu,
tam důvtipní a chápaví
vždy najdou čest a slávu.
Nebo to bude Zmijozel,
kde nastane tvá chvíle –
ti ničeho se neštítí,
by došli svého cíle.
Nasaď si mě a neboj se
(jen vlastní strach tě leká)!
Já, moudrý klobouk z Bradavic,
ti řeknu, co tě čeká!"

Když klobouk dozpíval, McGonagallová začala vyvolávat jména nových studentů.

,,Harperová, Anna!"

Moudrý klobouk chvíli přemýšlel a nakonec zakřičel na celou síň: ,,Mrzimor!"

,,Johnson, Adam!"

,,Zmijozel!"

,,Cartney, John!"

,,Nebelvír!"

Takhle to šlo ještě nějakou chvíli, až nakonec byla vyvolána i moje sestra.

,,Farleyová, Chloe!"

Klobouk se rozmýšlel nezvykle dlouho, než dospěl ke svému rozhodnutí.

,,Zmijozel!"

No jo, přece jenom je v Chloe něco z našeho otce. Po ní už jsem zbyla jen já.

,,Farleyová, Amy!"

Je to tady. Pomalu jsem šla za McGonagallovou. Posadila jsem se na židli a ona mi dala klobouk na hlavu. Všimla jsem si, že na mě skoro všichni ve Velké síni koukají. Ještě aby ne, nejspíš nejsou zvyklí na zařazování páťáků. Když Moudrý klobouk promluvil, nervózně jsem sebou cukla.

,,No vida, kohopak to tu máme? Nejsi trochu stará?" zasmál se.

,,Nejspíš ano, rozhodně starší než ti, na které jste zvyklý," odpověděla jsem a uvažovala, jestli je normální vykat klobouku.

,,Jsi opravdu chytrá, ano, to tedy jsi. Do Havraspáru by ses určitě hodila. Ale také tě baví dělat si srandu z ostatních, to nám směřuje ke Zmijozelu. Odvaha ti rozhodně nechybí a jsi také oddaná kamarádka. Nevím, nevím co s tebou. Která z těchto vlastností převažuje?"

V duchu jsem si vzpomněla na Freda, George a Leeho. Opravdu ráda bych byla s nimi v Nebelvíru.

,,Tak ty bys ráda do Nebelvíru?" řekl z ničeho nic klobouk. On mi normálně čte myšlenky.

,,Usnadňuješ mi rozhodování, ať je tedy po tvém. Nebelvír!", ozvalo se náhle celou Velkou síní.

S úsměvem na tváři jsem se rozběhla za kluky k nebelvírskému stolu. Ti mi pogratulovali a já se posadila mezi Leeho a nějakou holku. Ta se mi vzápětí představila.

,,Ahoj, já jsem Angelina Johnsonová," řekla a podala mi ruku.

,,Amy Farleyová, ale to jsi nejspíš slyšela," zasmála jsem se a podání ruky jí opětovala.

,,Fred říkal, že jdeš také do pátého ročníku. Snad se ti tady s námi bude líbit."

,,Už teď to tu miluju."

,,A budeš milovat ještě víc," zašeptal mi do ucha Lee. ,,Hlavně kvůli nám," zakřenil se.

,,To je jasný."

Po rozřazování následoval Brumbálův proslov, ve kterém představil nového učitele obrany proti černé magii, profesora Remuse Lupina. Varoval nás, abychom nevstupovali do Zapovězeného lesa a také abychom neházeli po chodbách bomby hnojůvky a podobné věci, jinak nás bude u školníka Filche čekat školní trest. Když mluvil o hnojůvkách, díval se na dvojčata. Ti se však jen uličnicky usmívali. Varoval před mozkomory, kteří letos budou hlídat školní pozemky. Z toho mi šel mráz po zádech, už jednou jsem se s mozkomorem setkala a nechtělo se mi ten zážitek opakovat. Nakonec nám popřál dobrou chuť a na stolech se objevilo všechno možné jídlo od kuřecích stehýnek, přes pudinky a dorty, až po různé saláty. Všichni už jsme měli hrozný hlad, takže jsme se bez okolků pustili do hostiny. Nacpali jsme se k prasknutí. Když všichni dojedli, vydali jsme se směrem do nebelvírské věže.