Dvojí identita

Kde je Thea?

Elizabeth

Z temnoty, v které jsem se nacházela, mě probudilo něco studeného. Prudce jsem otevřela oči a probrala se. Postupně jsem zjistila, že mám bolest hlavy od toho svinstva pomocí, kterého mě uspali. Možná nebyl nejlepší nápad jít si s tátou promluvit. S takovou bych neskončila v téhle díře, kde jsem seděla svázána na dřevěné židli, u které z obou stran stáli nějací muži. Kvůli tomu uspávacímu svinstvu jsem měla rozostřené vidění, takže jsem viděla všechno jako barevné šmouhy.

„Už se probrala," řekl někdo. Bylo pro mě těžké ho sotva slyšet, ale postupně jsem nabývala zpátky svých smyslů.

„Kdyby jste jí neuspali a nedali jí toho tolik,tak by už dávno byla vzhůru, ale ono ne. Vy jste ji prostě museli uspat a ještě k tomu jí dat dávku, která by uspala i koně." Ten hlas mi byl povědomí. Určitě patřil někomu mladému a ambicióznímu. Podívala jsem se před sebe, odkud jsem hlas zaslechla a snažila se zaostřit na osobu, která stála u kovového stolu.

Snažila jsem se na osobu zaostřit. Rozeznávala jsem krátké blond vlasy, tmavě modré oči, ostře řezané lícní kosti, které zdědil po otci. Co on tu dělá?

„Liame?" zeptala jsem se ho a nemohla uvěřit, že tu je.

„Ahoj, Elli," řekl můj bratr až přehnaně sladce a mé jméno protáhl. Věděl, že nesnáším, když takhle protahuje moje jméno a právě proto to dělal. Protože ho bavilo mě otravovat a znepříjemňovat mi život. Otci to bylo pokaždé jedno. Pro něj byl hlavní Liam.

„Kde je otec. Chci si s ním promluvit,"promluvila jsem a směřovala svůj pohled pouze na svého bratra.

"Je doma a těší se, až se mu jeho milované dcery vrátí. Takže pokud si chceš promluvit s ním, bude to muset počkat, dokud nebudeme mít i Theu, abychom mohli jet domů."

"Nechápu to. Proč by byl otec doma, když jsem dostala jeho vzkaz?"Tohle nedávalo smysl. To co jsem viděla ve zprávách by udělal jenom můj otec. Nebo jsem se mýlila?

Přikláněla jsem se k druhé možnosti, protože se na Liamově tváři objevil povrchní úšklebek.

"To jsi byl ty?" zeptala jsem se ho udiveně a doufala, že se mýlím. Nechtěla jsem, aby z něj bylo stejné monstrum jako z otce.

"Líbila se ti má práce?" zeptal se Liam a z jeho hlasu jsem slyšela hrdost. Dělalo se mi z něj špatně.

"Jak jsi mohl? Proč bys něco takového vůbec dělal?" Věděla jsem, že Liam není stejný jako já, ale netušila jsem, že bude jako otec.

"Jednoduše, Elli. Přijít na Arona chvíli trvalo, ale když tě varoval, tak jsme vás našli. Sledoval jsem tu holku, jak s Theou jde domů a řekl svým lidem, ať čekají, dokud se tam neobjevíš i ty, což se taky stalo, jenže jste se mým lidem potom ztratili mezi auty což mi něco připomíná. „Coopre, neřídil jsi to auto náhodou ty?" Nelíbilo se mi kam bratrova otázka směřuje. Podívala jsem se na vysokého muže, který stál po mé levé straně. Měl krátké černé vlasy a byl docela mladý. Typovala jsem mu na něco kolem dvaceti pěti. Nechápu, jak se mohl zaplést s lidmi jako je můj otec a bratr.

"Ano, pane. Řídil jsem ho," odpověděl mu Cooper a narovnal se. Za ty léta jsem se naučila rozeznat, kdy má člověk strach a snaží se to zakrýt a tohle byl přesně jeho případ. Liam mu naznačil, ať přijde blíž a Cooper uposlechl. Se zatajeným dechem jsem očekávala, co se bude dít dál. Liam mu dal ruku okolo ramen a poplácal ho za něj.

"Řekni mi Coopre jsi pravák nebo levák."

"Pravák, pane." Liam přikývl a dovedl Coopra až k železnému stolu, na který mu položil levou ruku. Sám obešel stůl a vzal něco do ruky. Přes Coopra jsem na tu věc neviděla, ale rozhodně mi ta věc naháněla strach. "Víš Coopre, můj otec má rád schopné lidi a já taky. Aron na nás udělal boudu a podraz a zaplatil za to životem stejně jako ta holka. Takže z toho plyne, že za každé selhání, podraz či cokoliv jiného čím mě či mému otci neuděláš radost přijde trest, rozumíš?" Liam to všechno říkal až ledově klidným hlasem.