Dvojí identita

Stěhování

Elizabeth

Poslala jsem asi před hodinou Theu s naší spolubydlící Christinou domů, aby sbalili naše věci. Bydlet s Christinou bylo sice taky riskantní, ale nic lepšího jsme tehdy dělat nemohli a někde jsme bydlet museli a co bylo hlavní, museli jsme zapadnout do společnosti a nevyčnívat, což se nám dařilo dokonale. Jenže teď jsme museli všechno změnit a odejít do ústraní, což znamenalo nastěhovat se a bydlet u Blackwoodových.

V kuchyni již měli dva pytle plných odpadků a v restauraci už nebylo tolik lidí k obsluze, takže jsem se rozhodla trochu provětrat a jít je vynést. Navíc mi už skončila směna, takže jsem se převlekla, vzala si tašku s věcmi včetně pistole uvnitř ní, popadla pytle a vyšla zadním vchodem do jedné z uliček, kde byl kontejner na odpadky převážně z naší restaurace. Vyhodila jsem je nahoru a chtěla zamířit domů, když mě někdo silně přitlačil ke stěně. Instinktivně jsem ho kopla nohou do rozkroku a vykroutila se mu ze sevření, když mě někdo jiný chytil zezadu a ke krku mi přiložil nůž. Našli mě. To byla první myšlenka, která mi proletěla hlavou, protože potom se jich tam objevilo snad milion a ta nejhlavnější, zda vědí i o našem bytě či Thei v něm nebo zda ji chytili už taky.

Nůž z mého krku zmizel a ve stejnou chvíli jsem skončila přitlačená obličejem ke stěně hned za kontejnerem a dveřmi do restaurace. Pokusila jsem se od stěny odstrčit, ale něčí silné ruce, tlačící mě zpátky ke stěně mi to nedovolovaly.

„Nechápu co ostatním trvalo tak dlouho tě chytit, zlatíčko," ozval se mi u ucha mužský hlas. Chloupky na zátylku se mi postavily do pozoru a uvnitř mě vřela zuřivost. To ti chlapi o mě nic neslyšeli. Samozřejmě, že když jsem si vybudovala nějakou pověst, můj otec ji skryl, aby mě hledalo víc lidí. Chytré.

Hřejivý vzduch se stále dotýkal mojí pokožky na krku a já neváhala ani na chvíli. Nepotřebovala jsem žádný speciální výcvik k tomu, abych ho praštila hlavou do obličeje a tím uvolnila jeho stisk. Jen tím, že jsem byla tvrdohlavá dcera jsem byla zároveň považovaná za nebezpečnou i zajímavou kořist. Záleželo na úhlu pohledu a tento byl určitě nebezpečný.

Jen co muž svůj stisk povolil, prudce jsem se otočila a kopla ho kolenem do rozkroku a nakonec ho udeřila pravým hákem do obličeje. Jen co ležel na zemi, rozeběhla jsem se směrem k východu z uličky, jenže cestu mi zastoupil jeho komplic, který byl vyšší než já. Jeho silný stisk mě začal škrtit na krku a opět jsem skončila zády přiražená na zdi. Bránila jsem se neustálým mlácením a taháním za jeho ruce stejně jako každý panikařící člověk, když ho škrtí. Před očima se mi začali dělat mžičky a tělo začínalo ochabovat. I dýchat pro mě bylo čím dál horší, dokud svůj stisk najednou nepovolil. Svezla jsem se zády po zdi k zemi a rozkašlala se, když jsem se snažila pořádně nadechnout.

Opřela jsem se rukama o zem a snažila se zklidnit svůj dech. Moje rozpuštěné vlasy vytvořily imaginární zeď okolo mojí hlavy.

„Hej jsi v pohodě?" zeptal se mě mužský hlas. Chvíli mi trvalo než mi došlo komu patří. Nejistě jsem otočila hlavu a zadívala se muži, který mi podával ruku do zelených očí. Co ten tu tak brzo dělá? Jestli to teď praskne jsem v loji.

„Hej. Jak jsi na tom? Motá se ti hlava či cokoliv jiného?" ptal se mě Will starostlivě. Zakroutila jsme hlavou.

„Ne jsem v pohodě," odpověděla jsem mu a snažila se uklidnit si myšlenky. Určitě to byly lidi, kteří dostali do ruky otcův inzerát na můj únos a určitě to nebyly lidé přímo od něj. Co když tu stále jsou? Začala jsem se zběsile rozhlížet po uličce. Will mi položil ruku na rameno a začal mě masírovat. Podívala jsem se zpátky na něj, když jsem okolo nikoho neviděla ani toho chlápka, kterého jsme skolila.