Dvojí identita

Začátek problémů

Takže lidi, jelikož jsme přesáhli hranice 100 přečtení za podle mě docela krátkou dobu, rozhodla jsem se, že vám udělám radost a přidám sem kapitolu, kterou jsem měla předepsanou. Jinak bych nenapsala ani ň, protože škola je blázinec, zítra hned ráno píši důležitý test pro mě, takže držte mi palce a doufám, že se kapitolka bude líbit. Dobrou noc, Vaše makena 16.

Will

Vzal jsem si z opěradla na židli svoji černou koženou bundu a vyšel z pokoje. Naši se rozhodli, že jsme už dlouho nikde nebyli na společném obědě a odůvodnili to i tím, že se skoro vůbec nevídáme. A to s nimi bydlím pod jednou střechou společně se svou mladší sestrou Anabet. I s roztomilou tvářičkou a blond vlasy je to hotové stvoření pekel a tatínkova dceruška.

„Wille, pohni!" zakřičela na mě máma z přízemí. Pobaveně jsem se usmál a oblékl si bundu. Zrovna jsem mířil ze schodů dolů.

„Vždyť už jdu. Kdybychom měli hospodyni, nemuseli bychom nikam jezdit na oběd a jíst hezky doma," odpověděl jsem jí a vysloužil si od táty pohlavek hned, jak jsem sešel schody. Poznámka pro příště si dát pozor, kde stojí.

„Až najdeš nějakou, která bude ochotná pro nás pracovat a nevyzvídat proč někdy přijdeš se zakrvácenou košilí či proč tu je tolik kamer nebo naše ochranka, pak klidně, ale mě se dnes vařit nechce a aspoň si uděláme krásný rodinný den." A je to tu zase. Ten vyčítavý tón v jejím hlase poznám pokaždé. Navíc opět narážela na to, že se někdy přidám ke strýci s bratrancem a jeho kšeftům v mafii. Táta u ní kdysi taky byl, ale kvůli mámě a nám toho nechal, ale děda se strýcem u ní zůstali a já pokračoval v rodinných šlépějích i s mým bratrancem Robertem.

„Tak jedem rodinko, už mám hlad," zavelel táta, dal mámě pusu a zamířil s ní ze dveří ven.

„Taky tak natěšený z rodinného oběda," popíchla mě Anabet a následovala rodiče. Aspoň, že někdo sdílí moje nadšení z povinného oběda s rodiči. Zhluboka jsem se nadechl a vyšel ze dveří. Na příjezdové cestě stál černý mercedes, za jehož volantem neseděl nikdo jiný než táta. Zamknul jsem za sebou dveře a šel si nasednout do auta za nimi.

Sledoval jsem městské ulice, které byly jako vždy plné lidí v tuto dobu. Hodně lidí vcházelo do restaurací, kde si chtěli dát oběd. Táta sám zaparkoval u jedné z takových, jenže tahle už jen podle zjevu nevypadala na nic luxusního. I název "U Rogera" tomu odpovídal. Často jsem kolem téhle restaurace prošel, ale nikdy jsem tu nejedl.

Vystoupil jsem z auta a následoval rodiče se sestrou dovnitř restaurace. Byl to ten typ s příjemnou atmosférou, ale s méně luxusním jídlem. Takže žádné zacházení v rukavičkách. Ne že bych o to stál, ale někdy to bylo příjemné.

Posadili jsme se ke stolu uprostřed restaurace. Znovu jsem si prohlédl interiér. Stěny byly vymalovány do půlky od země na tmavě červeno a zbytek byl čistě bílý. U stěn byly boxy k sezení a u vytrýny zase bílé dřevěné stoly maximálně pro dva až tři lidi. Jen u prostředních stolů byla místa až pro čtyři lidi.

„Máte již vybráno?" zeptala se nás mladá servírka s medově blond vlasy a štíhlou postavou. Na tváři jí hrál úsměv a byla oblečená v bílé halence s černými kalhoty, na kterých měla připoutanou černou zástěru. Něčí noha mě pod stolem kopla. Vražedně jsem se podíval na svoji sestru a měl jsem pravdu. Byla to ona a poťouchle se na mě usmívala.

„My si dáme víno a ty Anabel?" Proč já musím mít takový pech, že nás budu muset odvést domů?

„Já si dám limonádu," poručila si i Anabel, takže zbytek zbýval na mě. Zadíval jsem se blondýnce do jejích modrých očí. Sledovala mě a její pohled z upřímnosti nabýval na podezřelosti.