Světlo Rozhodnutí

Emoce

Spolu s Narutem, Sasukem a Saiem jsem stála před velkým dřevěným domem.
Hinata se Sakurou už dávno byli v jednom z pokojů v horním patře a kapitán Yamato s mistrem Kakashim postávali v hlavní síni, která byla celá prázdná.
Tedy kromě lucerny, kterou zapálil mistr Kakashi, aby měl trochu světla na čtení své knihy, kterou četl už asi po desáté.
"Proč se ptáš Shiro na takovou otázku? Je jasný, že bude se mnou." naléhal Naruto a složil ruce na hruď s velkým přesvědčením ve tváři.
Sai jen všechno pozoroval a nehodlal se zapojovat do hádky Naruta a Sasukeho.
"Dělejte si co chcete!" odsekl Sasuke a mávl rukou na znamení nezájmu.
"Sasuke!"
Natáhla jsem se po jeho ruce a něžně jsem jí chytla. Sasuke si nedal ani tu práci se na mě otočit, ale jen se v klidu zastavil a mlčky sklopil hlavu.
"Naruto, Saii. Prosím dejte mi čas. Přijdu hned dovnitř." řekla jsem a otočila hlavu na Naruta a pak zpátky na Saie, který se bez jediného zaváhání vydal do dřevěného domu.
Prošel dveřmi a byl pryč.
Jen Naruto zmateně koukal na mojí ruku jak svírá tu Sasukeho.
"Naruto. Udělej to pro mě. Hned budu uvnitř." naléhala jsem a usmála se.
Naruto jen nabručeně vzdychl a pomalým krokem se vydal za Saiem.

Byli jsme nyní sami. Sasuke a já. Chtěla jsem si s ním už tak dávno promluvit o samotě, ale s takovou skupinou lidí to bylo těžké.
"Proč." zaslechla jsem.
"Proč?" zopakovala jsem po Sasukem.
Sasuke se na mě otočil a vyprostil se z mého sevření jeho ruky.
"Co po mě chceš?" řekl chladně.
Byla jsem zvyklá na Sasukeho povahu, ale všechno čím si musel projít a co musel vytrpět, mu přeci nemůžu nic vyčítat.
"Potřebuju vědět, co se s tebou děje."
"To není tvoje věc."
Sasuke ode mě odvrátil pohled a zahleděl se do země.
Nemohla jsem si pomoc. Jednu ruku jsem dala na Sasukeho rameno a tou druhou jsem jeho obličej obrátila tak, aby se mi díval přímo do očí.
Sasuke nevzdoroval. Jeho oči se setkali s těmi mými a já konečně mohla říct to, co jsem měla na srdci od té doby, co mi znovu odebrali Byakugan.

"Jistě že je to moje věc. Nejsme jen tým, který někdo vybral na akademii. Už nejsme děti Sasuke.
Zajímám se o tebe a o tvoje pocity. A ne jen o tebe. O všechny. Už nějakou dobu se chováš podivně."
"Říká se to pěkně, ale tak lehký to není. Nedokážu se svěřit, to jsem prostě já. A i když se jedná o tebe, moje bolest zůstane tady." odpověděl a rukou se dotkl levé části hrudníku.
Sasuke se otočil a nehodlal se se mnou dál bavit. I když v jeho srdci byla bolest a všechno to špatné, co by chtěl někomu říct tak prostě nemohl. Něco v něm, nějaký pocit.
Sasuke se ode mě pomalu vzdaloval a já jen stála na místě. Bylo to jako by mě někdo přilepil k zemi.
Byla jsem zraněná Sasukeho slovy. Sice mi neublížil, ale cítila jsem jeho bolest. Nemohla jsem ho nechat takhle se trápit. Byl to jeden z mých nejlepších přátel.

V mých očích se začali zrcadlit slzy a s lítostí jsem se skácela k zemi.
Seděla jsem na zemi a svírala krátkou trávu, která rostla ze země.
"Nejsi jediný kdo nikomu nevěří. Nejsi sám Sasuke! Myslíš si, že jde jen o tvoje problémy?! Já jsem tu taky a i přes všechny mý problémy se snažím pomoct ostatním namísto sama sobě. Tak tě prosím, alespoň jednou, jednou jedinkrát, buď ke mě upřímný!"
Neudržela jsem se a moje emoce vypluly na povrch. Svojí hlavu jsem měla sklopenou k zemi a na rukou jsem cítila kapky slz, které se mi hrnuly do očí.
Najednou jsem ale na své hlavě ucítila něžný dotek, který mě natolik uklidnil, že jsem přestala plakat a trochu se uklidnila.
Zvedla jsem hlavu a nade mnou se skláněl Sasuke s mírným úsměvem ve tváři.