Místo Kam Patřím?- Říše Divů!!

Kapitola 22.

Takže další kapitola!!!
Po těch komentářích, které jste mi nechali, jsem prostě nemohla jinak (ale pro jistotu jsem pořád ukrytá v tom atomovém krytu😂) a ani mi to moje srdíčko nedovolilo... No jo no, tak jsem měkkota, věčný snílek a romantik...No a co?!.. Já za to nemůžu!!!😂😂
Tato kapitola je celkem brzy, neboť mě takříkajíc políbila múza, a navíc jsem vám chtěla vynahradit to, jak jste museli dlouho čekat na tu předešlou...
Náš příběh ještě nekončí a doufám že u něj vydržíte i nadále.
Jinak bych bych všem chtěla poděkovat za 1,7k přečtení a víc než 240 votes!!!! Páni, to je neuvěřitelný!!!!!!!
A taky že můj příběh se umístil na #670 místě v kategorii fan fikce!
Je to poprvé co se tento příběh vůbec na nějakém místě umístil! Ani nevíte jakou z toho mám radost!!😁😁
Hrozně moc vás miluju lidi!!!

Po tvářích se jí stále kutálely lesklé slzy, jedna za druhou. Sesunula se na kolena i s krabičkou v ruce a bříšky prstů se jemně dotýkala toho malého kousku stříbra.
Chtěl ji požádat o ruku a ona mu takovýmto způsobem pravděpodobně zlomila srdce.
A jakou by mu dala odpovědět?
Řekla by mu 'ano', vzala by si ho.
,,Bože, Katherine, do jaké situace ses zase dostala?..." promlouvala sama k sobě.
Plakala tak dlouho, dokud jí nedošly slzy a vyčerpáním usnula  na studené podlaze.

Uběhly už dva týdny ode dne, kdy opustila Říši divů.
Každý den, v práci, doma, nebo i někde na veřejnosti, chodila jak mrtvé tělo bez duše a pomalu nevnímala okolí.
Nevnímala uštěpačné poznámky jejich spolupracovnic, které si od jejího návratu nepovídali o ničem jiném než o ní. Vysmívali se jejímu chování a nebyly by to správné drbny, kdyby si nevšimly i její celkové změny.
Nosila oblečení u kterého by každý řekl že se buď pomátla, nebo utekla od cirkusu.
Tenisky, pruhované podkolenky, zeleno-černě pruhovaná sukně s nadýchanou spodničkou, růžové tričko přes které měla kostkovanou vestičku a když bylo chladněji, hnědou bundu.
Takovýmto stylem se oblékala často, což u ní, vždy té nenápadné myšky, nebylo obvyklé.
Kat právě dokončovala jednu vyšívku, když na ní jedná brunetka křikla ,,Hej Kat! Kde si sehnala ty hadry?! V blázinci nebo u cirkusu?!!" začala se i s ostatními smát.
Ta je stále nevnímala a myšlenkami se vracela ke Kloboučníkovi...

Kloboučník se procházel zahradou. Myslel stále na Kat, co asi dělá? Jak se jí daří? Vzpomene si na něj aspoň občas?
Nic jiného mu hlavou neběželo. Vše co dělal mu ji stále připomínalo a stýskalo se mu čím dál tím více.
Jeho přátelé, Březňák, Malinkuna, Bayard, Šklíba, ti všichni se ho snažili rozveselit a vykouzlit na jeho tváři opět úsměv. Zkoušeli všechny možné triky i vtipy, ale nic nepomáhalo a měli o něj větší a větší starost.
Nikdo však nevěděl jak mu pomoct.

Asi měsíc po jejím odchodu seděl venku v trávě a sledoval noční oblohu. Zase nemohl spát, což byl v poslední době jeho velký problém.
Pokaždé když si lehl a zavřel oči, měl před sebou její tvář.

Vzpomínal na všechno co spolu prožili. Jak se společně procházeli, povídali si, smáli se, vzpomněl si i jak na sebe cákali vodu v jezeře, jak spolu kreslili, každý den za ním chodila, když se zotavoval, dokonce i na to, jak mu vyprávěla o světě nahoře...

Po jeho tváři si našla cestu jedna neposlušná slza. Prsty jí setřel a zadíval se na hvězdy.
Bez ní měl v srdci prázdnou díru, kterou nešlo zaplnit.
Chvíli ještě seděl a přemýšlel, když mu najednou na mysl vyplul nápad.
Ihned se zvedl a vracel se zpět do hradu. Chtěl si o tom promluvit s Bílou královnou, ale bylo dost pozdě, tak to nechal být na druhý den...

Kat probudilo otravné zvonění budíku. Mrzutě ho zaklapla a vstala. Ještě mrzutější byla, když zjistila, že je neděle a do práce nemusí... ,,Který Einstein nastavil ten budík i na neděli??" zavrčela ,,Aha... já. Páni, já jsem tak "inteligentní" až to bolí!"
Kdyby si šla znovu lehnout, tak by už neusnula, tudíž byla na řadě snídaně a po ní ranní hygiena...
Pomalu se odšourala do kuchyně. Udělala si do hrnečku čaj, opekla pár toustů a chtěla si je natřít meruňkovým džemem, když jí sklenička vyklouzla z ruky a roztříštila se o zem. ,,Do háje!!" zaklela a sehla se aby uklidila tu spoušť. Když sebrala několik střepů, zadívala se, jakým způsobem se džem rozprskl.
Oranžová hmota na bílých kachličkách jí znenadání hrozně připomínalo Kloboučníkovi vlasy a jí bodlo u srdce.
Než se jí do očí nahrnuli slzy, sebrala zbytek střepů a džem utřela.
Na jídlo jí přešla absolutně chuť.
Šla do koupelny, aby si opláchla obličej, učesala se a vyčistila zuby.
Chvíli na sebe zírala do zrcadla.
Měsíc od doby, co odešla z Říše divů a ona pořádně nevytáhla paty z domu... Když tedy ovšem nepočítala cestu do práce a obchodu.
Mohla by se po dlouhé době zase projet na bruslích a zkusit si pročistit hlavu.
Rychle se oblékla, popadla že skříně kolečkové brusle a vydala se na čerstvý vzduch.

Kloboučník se probudil poměrně brzy a téměř okamžitě se vydal za královnou.
Narazil na ní na chodbě.
,,Dobré jitro, výsosti."
,,Dobré jitro, kloboučníku."
,,Mohl bych s vámi na chvilku mluvit, veličenstvo?" zeptal se.
,, Ovšem. Co bys potřeboval?" pousmála se na něj.
,,Jde o to, že mi hrozně chybí Katherine. Nedokážu myslet na nic jiného než na ni..."
"Rozumím." přikývla chápavě královna.
,,Dal bych cokoliv, abych ji mohl zase vidět...Víte... chtěl jsem se zeptat, jestli je možné, aby se podsvětík dostal do říše lidí..."
,,Ano, je to možné..." potvrdila.
,,ale od dob Alenky tam nikdo z nás nebyl jistě se tam dost věcí změnilo. Jsi si jistý, že bys to chtěl udělat? Může to být riskantní." upozornila ho.

,, Jsem si jistý, veličenstvo."odpověděl pevně a odhodlaně.
,, Dobrá. Pojď tedy za mnou." řekla a šli do laboratoře.
Vzala malou lahvičku a podala mu ji.
,, Jelikož jsi podsvětík, vylezeš králičí norou. Pak už to bude jen na tobě jí najít. Víc ti pomoci nemohu... A když se budeš chtít vrátit, musíš opět proskočit králičí norou..." vysvětlovala.
,, Rozumím výsosti. Děkuji vám na stotisíc krát."
Otevřel lahvičku a tekutinu uvnitř vypil do dna.
Ani ne po dvou minutách se okolní svět začal ponořovat do tmy.
Vnímal potom už jen to, jak se škrábe z králičí nory ven.
Když se mu to konečně podařilo, oprášil sebe i svůj klobouk a rozhlédl se kolem. Všude byli stromy, tráva a spousta pěšinek.
Vydal se po jedné z nich.
Lidé kolem kterých procházel se na něj divně dívali a on nechápal proč... Bylo na něm něco zvláštního? Nebo byl snad někde ještě od hlíny?
Kráčel po pěšince a viděl spoustu věcí, kterým nerozuměl.
Zaujatě prohlížel okolí, když do něho někdo zprudka narazil a skončil i s dotyčnou osobou na zemi.

Snad se vám tato kapitola líbila.
Tak jaký je váš názor na konec kapitoly?😁😁😁
A za ten román na začátku se omlouvám.😀