Místo Kam Patřím?- Říše Divů!!

Kapitola 4.

Tak po několika dnech zase přidáván další kapitolu. Přidala bych ji dřív, ale bohužel jsem nestíhala.
Ať se vám tahle kapitola líbí.
A moc děkuji všem, kteří tohle čtou, moc to pro mě znamená a nesmírně si toho vážím.

,, A jak se vlastně jmenuješ? " zeptal se Kloboučník. ,,Katherine.. Ale říkej mi Kat. " pousmála se na toho trochu zvláštního, ale velmi milého podivína. ,,Hezké jméno! Moc ti sluší!.." Kat unikl význam té druhé věty, ale nakonec nad tím jen pomyslně mávla rukou.
,,Jak si se sem dostala, Kat?" obrátila se na ní s otázkou ta myš o které teď věděla, že se jmenuje Malinkuna... Dost zvláštní jméno..dokonce i pro myš...
,,Vím jen to, že jsem při cestě domů spadla do jakési.. jámy či co..." zavzpomínala Kat na svůj příchod. ,,Králičí norou!" vyhrkl najednou Březňák, který doposud kupodivu mlčel, jen se občas něčemu zasmál. ,,Aha.. A co dál?" nedala se odbýt Mali touhle odpovědí. Kat z ní měla pocit, že je u policejního výslechu.
,,Pak jsem ji našel já a přivedl ji sem." zjevil se zničehonic Šklíba. ,,Šklíbo! Ty pse...že mě nenapadlo, že o tom taky určitě něco víš..." spustila na něj s úsměvem Malinkuna. ,,Tak dozvěděla jsi se něco, co si potřebovala vědět kotě?" vykouzlil Šklíba jeden ze svých širokých úsměvů. ,,Hm...zatím ještě ne." zakroutila mírně hlavou.
,,Oh, promiň. Mi tě tu zasypáváme otázkami, ale tebe jsme skoro nepustili ke slovu!!" ozval se a omluvil se Kloboučník a přitom se mu na tváři rozehrál široký úsměv. Kat se na něj usmála taky...,Co jsem tady tak se jen usmívám...' problesklo jí hlavou ,Když ten jeho smích je tak nakažlivý...' ospravedlňovala si své chování.
,,Co tě tedy zajímá?" obrátil se na ní. ,,No..." protáhla a spustila vlnu svých otázek.
,,Víš.. Na většinu tvých otázek nedokážu odpovědět, ale Bílá královna by mohla!!" ,,Ale já nevím, kde ji hledat." pronesla tiše Kat. ,,To nevadí.. Od té doby co Alenka utnula hlavu Tlachapoudovi, bydlí Kloboučník na Marmoreálu. Mohl by tě tam zavést." zavrní Šklíba. ,,To je dobrý nápad." přikývne Mali. Kloboučník sáhl do kapsy, vytáhl z ní stříbrné cibulačky a koukl na jejich ciferník. ,,Oh..To už je tolik? Budu se s vámi muset rozloučit přátelé" řekne a schová hodinky zase do kapsy. ,,Odvedeš ji tam tedy?" zeptá se Šklíba a udělá ve vzduchu kotrmelec. ,,Jistě. Nemusíš mít strach." obrátil k němu upřený pohled Kloboučník. ,,Pojď Kat. Na Marmoreál je to trochu dál." usmál se na ni znovu. ,Musí se pořád usmívat?'
Zvedla se ze židle a dlaněmi si upravila sukni šatů.
,,Čarovný den!" pronesl Kloboučník ke zbývajícím u stolu a gestem vybídl Kat, aby šla za ním. Přitom se tak tak stačil skrčit a vyhnout se dalšímu šálku, který na něj letěl zezadu.
Kat sebou leknutím ucukla. Pak i s Kloboučníkem mizeli po úzké cestičce.
Kráčeli po pěšince vedle sebe oba mlčky. Kat napadlo, jestli by neměla něco říct,..ale co? Naštěstí nemusela říkat nic, neboť první kdo se ozval byl Kloboučník.
,,Nemáš tušení proč je havran jako psací stůl? "
,,Co prosím?" zarazila se.
,,Proč je havran jako psací stůl?" zopakoval. Kat se nad tím zamýšlela, ale vůbec nic ji nenapadlo... Zvláštní otázka.
,,Hmm....Netuším. " pokrčila rameny.
,,Takže... Ty bydlíš na zámku Bílé královny? " zeptala se zvědavě jak dítě. ,,Ano. Dělám pro ní klobouky."
,,To je určitě velmi zajímavá práce...řekneš mi o ní víc, prosím?" zaprosila.
,,Hrozně rád." rozjasnil se nadšením a začal vyprávět o náplni své práce. Kat zaujatě poslouchala každé jeho slovo. Hrozně ráda se učila novým věcem. Činilo jí to v jejím samotářském životě soběstačnější.
Konverzace probíhala příjemně. Ptala se ho na různé drobnosti a případně nejasnosti a on jí na ně rád odpovídal. Trochu jí to připomínalo její práci, ale od téhle se přeci jen lišila.
,,A co děláš ty?" zeptal se jí, když dokončil své vypravování.
,,Něco podobného jako ty... Jsem švadlena. "
,,Tak to jsme skoro kolegové! " roztáhl doširoka koutky.
,,Tak tedy..." zastavila se a nahrála k němu ruku ,,zdravím kolego!" zasmála se. Podal jí ruku, smekl klobouk a uklonil se. ,,Zdravím kolegyně!" a zlehka jí políbil hřbet ruky. Kat takové gesto nečekala a cítila jak jí začínají růžovět tváře.
,,Ehm..Je to jěště daleko?" zeptala se aby aspoň tak odvedla pozornost od svého začínajícího zbarvování.
,,Už moc ne." odpověděl Kloboučník a vedl ji dál po cestě. ,Do háje! Nemůžeš to své zbarvování ovládat! Jsi jak chameleon!' seřvala se v duchu.

A zase konec...Nezapomeňte napsat nějaký ten komentář, co si o tom myslíte
( ale upřímně 😉)
Vážím si každého komentáře i každého vote.

Přeji čarovný den! :)