Místo Kam Patřím?- Říše Divů!!

Kapitola 16.

Ano jsem zpět, ...muhaha...
A se mnou i další kapitola!
Děkuji za víc než 50 vote!
Nebudu to nějak dál okecávat...
Přeji hezké čtení!! 😊

Opírala se zády o dveře, po tváři jí stékaly slzy a snažila se nevnímat klepání na dveře a Kloboučníkův hlas za nimi.
Snažila se své vzlyky udržet v tichosti a čekala, kdy ho to přestane bavit a odejde.

Chvíli ještě stál u dveří a mluvil na ní. Pak slabě zaslechla povzdechnutí a vzdalující se kroky.
Konečně mohla nechat své vzlyky volně linout z hrdla, myšlenky jí hlavou lítaly nekontrolovatelnou rychlostí...
Proč to udělal?! Proč jí políbil?! Chce snad aby se jí odtud odcházelo ještě hůř?! To k ní cítí něco víc???! Nebo si s ní jen tak hraje??... Ne, takový přeci není... Tak proč??!!...

Snažila se své slzy a vzlyky zkrotit a urovnat své pocity a myšlenky...

Stále měla pocit, že cítí mravenčení v břiše, které v ten moment pocítila a jeho jemné rty na těch svých... Bylo jí to vůbec nepříjemné??...
Tak dost!! Jak to zase přemýšlí?!! Ona přece není z této říše!! Žije tam nahoře, ve světě lidí!!... No jo, ale patří tam?.. Zase!!! Přestaň!! okřikla se v duchu.
Posbírala se ze země, dlaněmi si otírala mokré, od pláče opuchlé oči, pomalu odemkla a vystrčila hlavu ze dveří... Nikdo tam nebyl. Naštěstí.
Rychle zalezla zpátky a zamkla. Odšourala se k posteli, ani se nepřevlékla, jen si rozpustila culík a záplava tmavých, mírných vln se rozprostřela po polštáři.
Jen tak ležela, hleděla do prázdna a v hlavě se jí prali myšlenky s pocity, dokud jí to všechno neunavilo a neusla.

Probrala se až do dalšího slunného dne. Protáhla si ztuhlé svalstvo a kosti a až poté si všimla, že se ve včerejším rozrušení zapomněla dokonce i převléct.

Proč jí to vlastně tak rozrušilo??
Zamyslela se a rozhodla se, že se pár dní radši nebude nikde moc toulat. Asi to bude lepší... Bude mít aspoň možnost si srovnat myšlenky.
Vstala, převlékla se do svých všedních šatů a znovu se natáhla na postel.

Zírala do stropu už pár hodin a nebyla o nic moudřejší než předtím. Spíš naopak.
Zvedla své tělo z měkké matrace a šla na balkon.
Posadila se na široké zábradlí, přehodila nohy přes něj a rozhlížela se kolem.
Rozkvetlé sakury, vydlážděná cesta od které se odrážely sluneční paprsky, něco se hýbalo v keři... Něco se hýbalo v keří?! zbystřila a zadívala se směrem, kde zaregistrovala pohyb.
Teď byl keř však nehybný. Vysvětlila si to tak, že to muselo být nějaké zvíře a nevěnovala tomu dál pozornost.
Řekla si že už začíná být paranoidní.

Napadlo jí, že by se mohla zeptat královny na její návrat domů.
Přehodila nohy zpět na balkon a vydala se hledat královnu.
Procházela však rychle a snažila se, aby nenarazila na Kloboučníka. Momentálně neměla chuť s ním mluvit o tom co se stalo.

Vrátila se do pokoje a pleskla sebou znovu na postel. Její stupeň nálady opět klesl.

Na vedlejším polštářku se objevila prohloubenina, následně pak šedivá mlhovina, až se na něm zhmotnil Šklíba v celé své kráse.
,,Děje se něco kotě? Vypadáš sklesle. "
Kat na něj pouze líně otočila hlavu
,,Byla jsem u Bílé královny s dotazem na můj návrat, a ta mi řekla, že se kmen nepohl ani o píď. Zkoušeli to i odsud, ale marně... Musím počkat až se někdo tam nahoře uráčí ten strom odklidit." vydechla trochu naštvaně.
,,Je sice milé, že si mě navštívil Šklíbo, ale chtěla bych být sama... Nevadí?" zeptala se laskavým hlasem.
,,Jistěže ne kotě. Zatím se měj." mávl před sebou ocasem a zmizel.
Pak už se nehla z postele.

Setmělo se. Zvenčí se ozývaly noční zvuky přírody a Kat stále ležela a civěla do prázdna. Hlava se už pomalu srovnávala a city zklidnily.
U balkonu něco zarachotilo, ale nevěnovala tomu pozornost. Za okamžik se však ozval další šramot, ale byl o něco blíž.
Posadila se a rozhlédla po celém pokoji. Zrakem prozkoumávala každý kout, když náhle pocítila tlak na ramenou, který ji přišpendlil zpět k posteli. Hlasitě vykřikla a pak už jen cítila chladné ostří přitisklé k jejímu hrdlu.
Vyděšeně zalapala po dechu.

Nad ní se s hrozivým výrazem ve tváři skláněl Stayne a tiskl jí ostrou dýku ke krku.
,,Jsi ráda že mě vidíš?!! " sykl jí do obličeje.
Kat na něj pouze hleděla s hrůzou v očích, srdce jí málem vyskočilo z hrudi a zrychlil se jí dech.
,,Ani nevíš jak královna zuřila, když se dozvěděla, že jste utekli... Ale musím uznat, že jsi dobrá... Docela škoda, že si královna přeje tvoji smrt... " ušklíbl se a přitiskl jí ostří dýky víc na kůži.
Po krku jí stékal pramínek rubínové krve a oči se jí zalily slzami.
,,Snad se ti nechce ronit slzy? " prskl výsměšně.

Kat si už myslela že nastala její poslední minutka, když se rozrazili dveře pokoje a dovnitř vtrhli dva strážní a v závěsu za nimi vyděšený Kloboučník a Bílá královna.

Stayne se sebral a utekl k balkonu, ze kterého sešplhal po laně, které bylo zachycené o zábradlí hákem.
Kloboučník rychle přiskočil ke Kat, které se po tvářích kutálely lesklé kapičky slz a třásla se.
Přisedl si k ní a ona se k němu přivinula.
Zabořila mu obličej do hrudi, pevně ho sevřela, z hrdla se jí ozývaly vzlyky a po líčkách stékaly lesklé perly slz.
,,Šššš.. Už je to dobrý, Kat.." přitiskl jí k sobě a konejšil.
,,Je to pryč..."
Hladil jí po vlasech a šeptal jí do nich uklidňující slova.
Trochu se od ní odtáhl a měřil si jí pohledem
,,Neudělal ti nic??"
Stále usedavě plakala a nebyla schopna ze sebe vysoukat jediný slovo.
Zastrčil jí pramen vlasů za ucho a prohlédl si její krk.
,,Ty krvácíš! "
Natáhl se pro kapesník a začal jí ťapkavými pohyby stírat krev.
,,To..to je..jen škrábnutí... " vykoktala se konečně.
Znovu si jí přitáhl do náruče.

,,Chtěl vás zabít... Oba." podívala se na ně ustaraně královna.
,,Musíme si vážně promluvit. "
Kat se už trochu uklidnila a i Kloboučníkem přikývla na souhlas.

Všichni tři odešli z místnosti a odebírali se směr kuchyně.
Kloboučník jí stále držel kolem ramen a ona se k němu tiskla rozklepaná jak ratlík.

Královna všem nalila čaj a posadila se naproti ním.
Ve tváři naprosto vážný výraz.
,,Chtěla bych se ti omluvit Katherine za to, co se tu přihodilo... Nedokážu si vysvětlit jak se dostal přes stráže. " sklopila hlavu.
,,Ale je více než jasné, že si přejí vaší smrt... A ač to nerada přiznávám, tady už přestává být pro vás bezpečno."
Kloboučník a Kat se na sebe podívali s nejistotou v očích.
,,Těžko se mi to říká, ale tady zůstat nemůžete, jste tu snadným cílem. Musíme vás někam ukrýt, něž se nám podaří celá ta věc opět uklidnit."
Dopila svůj šálek čaje a odložila ho.
,,Do rána se pokusím na něco přijít a vy byste se měli vyspat."
Oba dva se jak na povel zvedli k odchodu.
,,A Kloboučníku!..." zavolala za ním ještě královna.
,,Bylo by lepší, kdyby jste dnešní noc přečkali společně... Pro jistotu.. "
,,Ano vaše výsosti." přikývl.

Dovedl jí do své ložnice a chtěl jí uložit do postele, ale ona zaprotestovala
,,A kde budeš spát ty, když ti zaberu postel?!"
,, O mě si starosti nedělej. Uložím se vedle na pohovce a vyspím se."
usmál se.
,,To ne! Já si klidně lehnu na pohovku..." zvedla se z postele, ale Kloboučník zareagoval pohotově, vzal jí do náruče a položil na postel.
,,Už jsem řekl! " zatvářil se naoko přísně a přikryl ji.
,,Dobrou noc." zašeptal.
,,Tak dobrou. "

Jako vždy doufám že se vám kapitola líbila.
Každý vote i komentář mě hrozně potěší...

Čarovný den!!