Už je to dobré, neboj. Už jsem u tebe...

1.1K 94 29
                                    

Adrien

,,Proboha, my to nestihneme." zamrmlal Nino s pohledem na hodinky.
,,Stihneme." řekl jsem naštvaně a nervózně v jednom. ,,Musíme."

,,Synu." oslovil mě otec. Podíval jsem se na něj a čekal, co mi řekne.
,,Změnil ses." řekl.
Zamračil jsem se, protože jsem vůbec nevěděl o čem to zase mluví.
,,Co? Jak?" nechápal jsem.
,,Chápu, že jí chceš zachránit. My všichni. No připadá mi to, jako bys k ní cítil i něco jiného. Něco víc." řekl na vysvětlení.
Naprázdno jsem polkl.
,,Víc?" zeptal jsem se.
,,Ano. Při pohledu na ní ti jiskří oči a si víc uvolněný."
Odvrátil jsem od něj zrak a zahleděl se na cestu před námi.
,,Mám pravdu, že?" uchcehtl se.
Přikývl jsme.
,,Jo, máš." povzdechl jsem si.
,,Myslel jsem si." ušklíbl se.
,,A cos tím získal?" zeptal jsem se.
,,Nic. Ale ty jo." mrkl na mě a já se jen tiše uchechtl.

Jo... Získal jsem lásku k Mari. Otázka je, jestli cítí ona totéž...

Bylo mi jasné, že vše co jsme si s otcem řekli, slyšel i Nino. Nebral jsem na to ohled a nechal to plavat.

,,Už jen jedna odbočka doleva a jsme tam." ujistil nás otec.
Hlava mi šla od nervů puknout.
Doufal jsem jen, že najdeme pozdě. No podle hodin na palubovce jsme měli ještě deset minut, tak se mi ulevilo.

Otec prudce zatočil volantem doleva a pak šel chvíli rovně. Pak zabrzdil, vypnul motor a otevřel dveře.
Jsme na místě...

Všichni jsme doslova vyskočili z auta a běželi ke dveřím.
Zatáhl jsem za kliku. Nic. Znovu. Znovu nic.
Zamčeno.

,,Typické." vyhlásil Nino.
,,Musíme je vyrazit." řekl jsem rozhodně a oba jen přikývli.
Trochu jsme se vzdálili a pak se rychle rozběhli proti dveřím. Všichni jsme do nich najednou kopli a oni se otevřeli.
Nečekal jsem, že to půjde tak lehce, ale neřešil jsem to.

Vešli jsme dovnitř. Překvapilo mě, že oproti nám stali čtyři chlápci. Všichni měli masky.
Nemělo jich být šest? Kde jsou ti dva hlavní?
,,Vítej, Adriene." zaslechl jsem známí odporný hlas. Vycházel spoza ně.
Uvolnili mu dráhu a on přešel k nám dopředu. Teď stáli ti čtyři muži za ním.

,,To je dost, že ses ukázal." slizce se zasmál.
Zamračil jsem se. Ba dokonce zavrčel.
,,Kde je Marinette?" zeptal jsem se rozčíleně.
,,Hledej." řekl.
Tahle věta mě naštvala víc.
,,Může být ve kterékoli místnosti zde." řekl a ukázal kolem sebe.
Proběhl jsem pohledem po všech dveřích kolen. Vážně jich bylo hodně.
,,Ale tobě už moc času nezbývá. Jen pět minut." zasmál se. ,,Tak co kdybychom to udělali takhle? Buď jí půjdeš hledat a tím stratíš čas, nebo si tady o ní můžeme zahrát."
Vyvalil jsem na něj oči.
Mari není hračka na kolotočech, sakra!

,,Zahrát? Jak?"
Zašklebil se víc.
,,Střílení do terče." řekl klidně.
Zamračil jsem se.
,,Jen v tom případě, že ten terč budeš ty." řekl jsem naštvaně a on se jen zasmál.
,,To by se ti líbilo, viď?" uchechtl se.
Ani nevíš jak moc...
,,Ne, terče jsou tam." ukázal na stěnu, kde byly nasprejované dva terče ve tvaru kruhu.
,,Kdo první zasáhne střed vyhrává a Mari zůstane s ním." dodal.
Zamyslel jsem se a nadějně se podíval na Nina a otce. Žádal jsem je o radu. No žádná nepřichazela.

Povzdechl jsem si.
,,Jestli mi zbraň půjčíš, tak přijímám výzvu." řekl jsem.
Zašklebil se a zvolal: ,,Jacku!"
Jacku?

Dveře nedaleko se otevřeli a vyšel z nich muž v černém, no už bez masky. Jack...

Vyvalil jsem na něj oči a hleděl na něj s otevřenou pusou.
Měl kamenný a nečitatelný výraz tváře. V rukou držel dvě zbraně. Nejdřív přišel ke mě a podal mi zbraň do ruky.
Zadíval jsem se na něj a on se malinko usmál.
Co? Usmál? Sakra, co se tu děje?!

Pak se otočil a pomalu šel k tomu v masce.
Pak udělal něco, co nikdo z nás nečekal.
Podrazil mu nohy a on upadl na zem. Ti čtyři se na něj vrhli, ale on je všechny zastřelil.
Maskovaný muž ležel na zemi, zřejmě v bezvědomí z toho nárazu a taky v šoku.
Jack se podíval na mě a mrkl.

,,Proč jsi to udělal?" zeptal jsem se ho.
,,Už mě to unavovalo. Navíc, nezachránil jsem před ním Mari předtím, tak aspoň tebe teď." řekl a zahleděl se na muže na zemi.
,,Mari? Před ním? Sakra, co se stalo?!" vykřikl jsem.
Ten na zemi se začal hýbat.
,,Nemáme čas, musíme odsud dostat Mari prič." řekl a běžel nahoru po schodech. Běžel jsem za ním.
Po tomhle gestu, jsem neměl důvod mu nevěřit.

Vyběhli jsme na horní patro a běželi dlouhou chodbou až na samí konec.
,,Pohyb!" zakřičel na nás Jack a zastavil se u posledních dveří napravo.
Chtěl je otevřít, no já ho samou nedočkavostí předběhl a otevřel je sám.

Seděla tam. Hlavu měla skloněnou a nohy a ruce svázané. Seděla na židli uprostřed místnosti.
Z toho pohledu mi projel mráz po zádech.

,,Mari!" vykřikl jsem.
Zvedla hlavu a když mě uviděla, zaleskli se v nich slzy.
Doběhl jsem k ní a rychle jí odvázal.
Postavila se na nohy a já ji objal.
Rozplakala se mi v náručí a já ji hladil po zádech a vlasech na uklidnění, jako vždy.
,,Už je to dobré, neboj. Už jsem u tebe." šeptala jsem jí.

,,Jak si mě našel tak rychle?" zeptala se.
,,Jack mi pomohl." řekl jsem a rukou ukázal k němu. Opíral se o stěnu vedle dveří.

Mari k němu přišla blíž a taky ho objala.
,,Díky. A nejen za snahu." řekla.
Tak teď už tomu vážně nerozumím...
,,Teď se to už povedlo." zasmál se Jack.

,,Tak jo, vysvětlí mi někdo, co se tu stalo?" zeptal se Nino. Očividně jsem nebyl jediný, kdo tomu nerozuměl.
Mari se opět v očích zaleskli slzy a rozbrečela se. Na Jackově hrudi.
,,Myslím, že bys jim to měla říct." pobídl jí Jack, ale Mari se rozbrečela ještě víc.

Povzdechl jsem si a odvrátil od nich zrak.
Žárlil jsem na Jacka... Ty vole...
Ale hlavně jsem trpěl při pohledu na zlomenou Mari.

Očkem jsem zahlédl kýbl v zadní části místnosti. Podíval jsem se lépe a zjistil, že je plný.... Plný krve.
,,Mari?" zatřásl se mi hlas.
Podívala se na mě. Viděla, že se dívám tam a tak se tam taky podívala.
Nahlas polkla a utřela si slzy.

,,Měli bychom jít." řekla. ,,Může se vrátit." dodala rychle.

,,Nemusí. Už je tady." ozvalo se od dveří. Stál v nich on se svým typickým úšklebem na rtech.
Zamračil jsem se.
Pak se zamračil i on a podíval se na Jacka.
,,Jacku. Já ti věřil." říkal na oko ublíženě, ale všichni věděli, že to jen hraje. ,,A tys mě zradil."
Jack nahlas polkl.
,,Už tak jsi jí zničil život dost Nathe! Potřebovala pomoc. Už mě nebavilo přihlížet se, jak jí ubližuješ!" křičel na něj Jack.

Nath?! Tím se vše vysvětluje... Tedy skoro... Proč jí unesl, sakra?!

Nath si snadl masku z hlavy.
,,Ach, připravil si je o překvapení." zakňoural Nath.
,,A navíc, nezničil jsem jí ho já." vyhlásil.
,,A kdo, když ne ty?!" zeptal se rozčíleně Jack.
Nath se zašklebil a podíval se na mě. Pak natáhl ruku a ukázal na mě.
,,To on." řekl a já na něj vyvalil oči.
,,Já?" zeptal jsem se zaskočeně.
,,On?" vyjelkli všichni.
,,On. Přinutil mě k tomu." vyhlásil.
,,Já? Ne." řekl jsem rozhodně.
,,A jak prosím tě?" zeptal se naštvaně Jack.
,,On to ví... Jen jsem mu oplatil laskavost z minulosti." zašklebil se Nath.

Mafia /CZ/Kde žijí příběhy. Začni objevovat