Balení

1.3K 104 17
                                    

Marinette

,,To si žádá oslavu!" vykřikla Alya. ,,Co takhle jít do cukrárny na zmrzlinovej pohár?" navrhla.
,,Jasně." vykřikli ti dva.
,,Klidně." řekla jsem.
Všichni jsme se vybrali směrem k cukrárně.

Byla jen o ulici dál od školy, takže jsme tam byly za chvíli.
Vešli jsme dovnitř a rozhlédli se kolem. Všude bylo plno lidí. Jako vždy. Je to ta nejlepší cukrárna v Paříži, takže se není čemu divit.
Vzadu u okna byl jeden volný box, tak jsme se tam rovnou vydali. Usadili jsme se tak, že jsem seděla mezi Adrienem a Ninem. Alya seděla vedle Nina. Ale ne dlouho. Po chvíli si jí posadil na kolena, nad čím jsem se jen pousmála. Moc jim to spolu slušelo.

Objednali jsme si zmrzlinové poháry a bavili se. Byla to sranda.

Když jsme odcházeli, byly už asi tři hodiny...



Alya

,,Tak co podnikneme teď?" zeptal se Nino, když jsme vyšli z cukrárny.
,,Já už nic. Jdu balit." řekla Marinette.

Sama pro sebe jsem se zašklebila.
,,Hele, nechceš pomoct?" zeptala jsem se.
,,Pomoc by se hodila, díky Alyo." řekla a upřímně se usmála.
,,Tak jo. Jdem na to. Mějte se kluci." řekla jsem, vzala Marinette za zápěstí a tahala jí k ní.
,,Ahoj." řekla rychle a šla za mnou.
Ještě jsem se ohlédla a mrkla na ně.
,,Zítra se přídem rozloučit!" zakřičel ještě za náma Nino.

Marinette odemkla dveře a my vešli dovnitř.
,,Jsem doma!" zakřičela, no nikdo se neozval.
,,Hmm... Asi jsou v pekárně. Nevadí." mykla rameny.
,,Tak jdeme na to?" zeptala jsem se.
Povzdechla si a přikývla.
,,Jdeme na to." řekla a šla nahoru do svého pokoje. Poslušně jsem jí následovala.

,,Tak kde začneme?" zeptala jsem se a porozhlédla se po pokoji.
,,Hmm... Mohli bychom začít balit knihy a dekorace z polic." řekla a ukázala na police při lehátku.
,,Můžeš je, prosím, začít dávat dolů? Já zatím dojdu pro krabice."
,,Jasně." řekla jsem jí a ona už šla dolů.
Začala jsem sundavat knihy a dávala je na lehátko.

,,Mám je." řekla Marinette a vešla do pokoje s plnou náručí krabic.
,,Skvěle. Pojď sem." řekla jsem jí a ona došla ke mně. Krabice složila na zem. Jednu jsem sebrala a začala do ní podávat knihy z lehátka.

Marinette jen stála a pozorně sledovala lehátko s knihami.
,,Marinette?" oslovila jsem jí.
Trhla hlavou a podívala se na mě.
,,Děje se něco?" zeptala jsem se jí, protože se na to lehátko dívala asi pět minut, jako zhypnotizovaná.
,,Co? Ne. Nic. Jdu vyndat věci ze šuplíků ve stolu." řekla, sebrala jednu z krabic a šla ke stolu.
Zajímavé. Měla bych to pak říct klukům...

Zabalila jsem všechny knihy (a bylo jich hodně) a šla jí pomoct s těmi šuplíky.
Třídíly jsme věci na tři kopy. Zbalit. Nechat rodičům, neboli schovat na půdu. A vyhodit.

Narazila jsem na jednu fotku.
,,Ow... Kdyby nebyl Nath takový hajzl, byl by to super kluk." řekla jsem a ukázala jí tu fotku. Byla na ní ona a Nath, jak se obímali.
Marinette se na ní zahleděla a pomalu mi jí sebrala.
,,Jenomže je." řekla a fotku roztrhla na dvě části. Pak ji hodila na kopu VYHODIT.
Co to sakra... Tohle bude těžké...

Nechala jsem to tak a dál jsme balily.
Když byla u skříně a hrabala se v ní, nenápadně jsem jí z kapsy vzala prášky.
Dřív nebo později je bude určitě hledat.

,,Víš o tom Marinette, že tady máš hrozný horko?" zeptala jsem se jí a setřela si pot z čela. Mikinu, co jsem zrovna měla na sobě, jsem si hned sundala.
,,Máš pravdu." řekla a taky si sundala mikinu dolů. Otevřela dokořán okno a pak se vrátila ke skříni. Šla jsem jí pomoct.
Na zemi měla kufr, do kterého házela oblečení. Já jí ho skládala a ukládala.

,,Dobře. Tohle je poslední." řekla a do kufru vložila poslední kus oblečení. Jak se s rukou natáhla, aby ho tam vložila, všimla jsem si stopu po jehle na její ruce. A na druhé taky.
,,Co máš s rukami?" zeptala jsem se a ona si pohotově zakryla zraněná místa.
,,Nic vážného." řekla a šla ke stolu, odkud vzala poslední fotografii a dala jí do krabice.
Velice zajímavé...

,,Vypadá to, že už je vše zabaleno." řekla a začala lepit krabice lepící páskou. Přidala jsem se k ní.
,,Tak... Hotovo." řekla. Pak se zarazila a šla ke své kapse.
Je to tu...

Hrabala se v ní. Pak jí vysypala.
,,Co hledáš?" zeptala jsem se jí.
Prášky? Například?... Muhahaha...
,,Aaaale." mávla nad tím rukou a šla ke stolu. Začala hledat na stole a v šuplících.
,,Kdybys mi řekla co hledáš, možná bych ti i pomohla." řekla jsem.
Otráveně si povzdechla.
,,Fajn." řekla.
Věděla jsem, že to zabere...
,,Tak?"
,,Prášky." řekla.
Zamračila jsem se.
,,Prášky?" zeptala jsem se. Chtěla jsem, aby mi řekla víc.
,,Jo. Na spaní." řekla a došla ke mně.
,,Marinette Dupein-Changová. Ty a prášky na spaní? Jsi známá svou pověstí spáče. Tak nač bereš prášky na spaní?" zeptala jsem se mírně pobaveně.
,,To bys nepochopila." řekla a šla dolů.

,,Jo. Kdybys mi to řekla." řekla jsem a následovala jí až do kuchyně, kde prohledala lékárničku, šuplíky a všechny poličky.
,,Je to složitý. Promiň. Možná později." řekla.
Povzdechla jsem si.
Sakra... No nutit jí do toho nemůžu.

,,Nikde nejsou. Budu si muset koupit noví." řekla nakonec.
Přikývla jsem. Zrak mi padl na hodiny za ní, na velké hodiny. Právě ukazovali pět hodin.
,,No nic. Už budu muset jít. Kdy zítra odjíždíš?"
,,V deset pro mě přijede auto." řekla.
,,Tak se uvidíme. Ahoj." řekla jsem jí a vyšla ven z jejich domu.
,,Ahoj." řekla a zavřela za mnou dveře.

Když jsem byla o ulici dál, z kapsy jsem vytáhla mobil a zavolala Ninovi. Domluvili jsme se, že se sejdeme v parku.

,,Tak co? Zjistila si něco?" zeptal se Adrien když jsem přišla k nim.
,,Ne. Ale asi je to komplikovanější, než se zdá." řekla jsem.
,,Jak to myslíš?" zamračil se Nino.
,,Já ani nevím. Ale..." povzdechla jsem si a sedla si k nim na lavičku.

,,Klid. Pěkně po pořádku. Začni od začátku." řekl Nino.
,,Přišla jsem k ní. Jako prvé jsme šli balit knihy a dekorace z polic. Zatím co Marinette šla pro krabice, já je pokládala na lehátko. Když se vrátila, dala mi krabice a pak se pět minut dívala na lehátko. Vypadala jako v transu." řekla jsem zamyšleně.
,,Hmm... Pokračuj." řekl Nino.
,,Pak jsme třídili věci na stole a v šuplících. Našla jsem fotku, na které byla i s Nathem a obímali se. Řekla jsem jí, že kdyby to nebyl takový hajzl, že by byl super kluk. Vzala mi jí a se slovy 'jenomže je' jí roztrhla a vyhodila. Pak jsme balily oblečení. Dávala do kufru poslední kus a já si všimla na jejich rukou rány."
,,Rány?" zeptal se Adrien.
,,Jako po jehlách nebo co. Pak jsme měli hotovo. Sebrala jsem jí prášky, aby když je bude hledat mi řekla, proč je má. Ale neřekla mi to. Jen, že je to složitý a že mi to řekne jindy. Možná..." skončila jsem.

,,Fakt divný. Každopádně to možná zjistím já." řekl Adrien.
,,Jo a ty prášky jsem vyhodila do popelnice, tak si bude muset koupit asi noví." nevinně jsem se usmála.
,,Nebo je ani nebude potřebovat. O to se postarám, když zjistím, o co jde..." řekl Adrien.
Pak jsme šli každý domů.












Tak... Tohle je už 20-tá část téhle story. Jak se vám zatím líbí?...
Sorry, že tak pozdě a taky sorry za chyby.
Mějte se pohádkově a pá zítra.
TarinaStrkov ❤

Mafia /CZ/Kde žijí příběhy. Začni objevovat