Mafia /CZ/

My to zvládneme, neboj...

Marinette

Spala jsem, ale vše kolem jsem vnímala. Dokonce i něčí hlas a slova, která mě pak donutila otevřít oči:
,,Já vím, že budeš v pořádku Mari. Si silná a zvládneš to. Vy oba. My všichni. Zvládneme to společně."
Oba? O čem to mluví?

Pokusila jsem se otevřít oči, ale bylo to příliš namáhavé.
,,Jen se prosím prober." zašeptal a já konečně rozeznala, komu ten hlas patří. Tedy, doufám...

Cítila jsem tlak na mé ruce, z čeho jsem usoudila, že mě za ní drží. Pohla jsem palcem a pohladila mu ruku.
Pak se mi konečně podařilo otevřít oči. Unaveně a namáhavě, ale otevřela.
Zaostřila jsem zrak. Viděla jsem rozmazanou postavu s blond vlasmi. Lesk zelených očí mi napověděl, kdo je ta záhadná postava...

,,Adriene?" řekla jsem chraplavým hlasem, ale vyznělo to spíš jako otázka.
,,Mari." vydechl s úlevou a usmál se.

Zrak se mi zaostřil a já už viděla normálně.
Vlasy měl na všechny strany a jeho úsměv donutil usmát se i mě.

,,Jak se cítíš?" zeptal se pořád s úsměvem, ale i se starostí v hlase.
Až tehdy jsem si uvědomila co se včera stalo. Přišlo mi to do mysli jako zrychlený film...

Alya. Nákupy. Šaty. Jack. Jeho banda. Náš rozhovor. Nůž v jeho ruce. Bolest v břiše.
Tma...

Se vzpomínkou se objevila i bolest v břiše a v hlavě.
,,Bolí mě hlava a břicho." řekla jsem pravdivě a nahodila bolestnou grimasu.
Adrien se na mě soucitně podíval a pohladil mě po vlasech. Pak šel rukou níž, až zůstala na mém líci.
Grimasu vystřídal úsměv.

,,Řeknu doktorovi, že už jsi vzhůru." řekl, postavil se ze židle a kráčel ke dveřím. U nich jsem ho zastavila.
,,Adriene."
Otočil se ke mně.
,,Kolik jsem byla mimo?"
Zamyslel se.
Asi dlouho...
,,Včera tě sem kolem osmé přivezli a teď je deset." řekl pokojně.
Takže ne dlouho, dobře... Jen devět hodin...
Přikývla jsem a on pak vyšel z pokoje.

O chvíli se vrátil a za ním šel doktor.
,,Dobré ráno. Jak se cítíte?" zeptal se s úsměvem.
,,Trochu mě bolí hlava a břicho." přiznala jsem.
,,Ani se vám nedivím. Hlava vás bude bolet jen chvíli, ale břicho asi tak týden. Včera jste stratila dost krve, ale ne natolik, aby to bylo vážné. Dokonce i to malé to přežilo." řekl a hrdě se usmál.
No já se na něj zamračila.
,,O čem... O čem to mluvíte?" zeptala jsem se.
,,Oh... Vy to ještě nevíte. Snoubenec se nepochlubil?" karhavě se podíval na Adriena. Ten se jen nevinně usmál.
Jen já pořád nevěděla oč jde...

,,Tak v tom případě vám tuhle skvělou správu řeknu já." začal doktor a vypnul hruď.
,,Slečno Dupein-Changová," opět se odmlčel. Ta nervozita mě zabíjela.
,,Jste těhotná." řekl pyšně. ,,Gratuluji."
Já na něj jen zírala, jako na blázna.

,,Já? A těhotná? To přece nejde... Test byl negativní..." koktala jsem.
,,Byl vaší kamarádky a ona ho už měla doma rok a půl. To znamená, že byl po záruce. Takže těhotná jste." řekl s úsměvem.
Podívala jsem se očkem na Adriena, který si kousal nehty. Zřejmě se bál mé reakce.

Nuceně jsem se usmála. Adrien se divil, ale potěšilo ho to, tak se usmál taky.
,,Tak já vás už nebudu rušit. Kdyby se cokoliv stalo, zavolejte mě. A ležte v klidu." řekl ještě doktor a vyšel z pokoje.

Adrien si oddechl a sedl si na židli.
,,Fuuu... Bál jsem se, jaká bude tvoje reakce, ale tohle jsem nečekal." uchechtl se.
Já ze své tváře ihned smazala úsměv. Vystřídala ho panika.
,,Čekal jsem spíš něco jako..." odmlčel se a podíval se na mě. ,,tohle." řekl.

,,Panebože, Panebože, Panebože." šeptala jsem a nevěřícně kroutila hlavou.
Vzal mou ruku do té své.
,,Marinette, prosím tě, uklidni se. Všechno bude v po..." skočila jsem mu do řeči.
,,Prestaň říkat, že vše bude v pořádku i když víš, že nebude. Sakra. Vždyť jsem těhotná."
,,Marinette, prosím, uklidni se." prosil mě.
,,Nejsem připravená mít dítě. Je mi devatenáct proboha."
Z oka mi vypadla slza.
,,Uvidíš, že to bude dobré. Zvládneme to." řekl povzbudivě. ,,Uvidíš, že si toho mrňouse oblíbíš." dodal.
,,Ne!" vybouchla jsem. ,,Nebudu se uklidňovat. Jak by byli tobě, kdybys čekal dítě s Nathem." rozbrečela jsem se.
Adrien se zarazil.

,,Takže jde jen o tohle? Ty nechceš to dítě jen proto, že ho máš spolu s Nathem?" zeptal se a já váhavě přikývla.
Povzdechl si.
,,Ach, Mari. Je jedno s kým máš to dítě, hlavní je, jestli máš toho prcka ráda. A já si myslím, že si zaslouží mít mámu jako jsi ty. Milou, chytrou, hezkou, chápavou... Mohl bych pokračovat až do večera" řekl a pohladil mi ruku.
Přes slzy jsem se na něj usmála.
,,Uvidíš, že to vše nakonec dopadne dobře. Navíc, já ti s ním pomůžu." řekl.
,,To bys pro mě udělal?" zeptala jsem se.
Adrien se usmál.
,,Pro tebe bych snesl i modré z nebe, Mari." řekl.
Jeho slova mě dojala.
,,My to zvládneme, neboj. Společně..." řekl a políbil mě na čelo.

,,Díky. Díky za všechno co pro mě děláš. Moc si toho vážím." řekla jsem s úsměvem.

Něco se ve mě pohnulo a já zrazu viděla Adriena úplně v jiném světle...

,,Ale, Mari. Jsme přece přátelé, ne? A přátelé si pomáhají." řekl.

A tehdy se ve mě zase něco zlomilo. Při slově přátelé, jsem chtěla, aby místo toho řekl, že jsme něco víc. Ale zřejmě jsem to tak cítila jen já...