11. Kapitola

801 84 8
                                    

,,Hej, Pampeliško!"
,,Neříkej mi tak."
,,Proč ne? Líbí se mi to."
,,Ale mně ne."
,,Co je to s tebou?"
,,Nic se mnou není."
,,Jsi zase příjemná, že?"
,,Za tohle můžeš ale ty!" Nadzvedla jsem mop a snažila se ho zapíchnout do Hyukovy tváře. On ale uhnul a chytl ho.
,,Bylo to nedorozumění! Kdo mohl vědět, že ten květináč spadne?"

*Flashback*

Po škole jsem musela do knihovny pro knížky na prezentaci. Neměla jsem moc času, přece jenom ve 4 musím někde být. Proplétala jsem se mezi uličkami z dřevěných knihovnic a hledala potřebné materiály.
Konečně jsem našla to, co jsem potřebovala. Vykoukla jsem z dokořán otevřeného okna. Prší a nemám s sebou deštník. To je pech. S povzdechem jsem se otočila, když v tom do mě vrazil nějaký pošuk a já málem vypadla z okna. On mě naštěstí chytil a dolů spadl jen květináč, který stál před pádem na parapetu. Ten málem při dopadu na zem sejmul naší ředitelku. A kruci.
Celá rudá jsem se otočila na toho pošuka, co do mě celou svou vahou vrazil.
,,Hyuku?! Co si ku*va myslíš, že děláš?! Kvůli tobě budeme mít průser!!!" Popadla jsem ho za vlasy a řvala mu do obličeje všechny různé nadávky. V tom ale přiběhla ředitelka. Přísahám, že jsem viděla náznaky vycházejícího kouře z jejich uší, jak byla navztekaná.

Takže teď musíme uklidit celou knihovnu. Seřadit knížky a uložit je na své místo, vytřít podlahu a odlepit žvýkačky ze stolů. Ještě k tomu musíme příští týden pomáhat na společenské akci pořádané školou. Skvěle.

*Konec flashbacku*

,,Proč si do mě vůbec tak vrazil, ty pako?!" Kopla jsem ho do holeně. On se zatvářil uraženě a hladil si holeň.
,,Chtěl jsem tě překvapit a vybafnout na tebe, ale podklouzla mi noha a já na tebe spadl."
,,Kvůli tobě absolutně nestíhám! Na tohle všechno mám jen hodinu. Ve 4 mám totiž něco důležitého.
,,Rande? Ty mě podvádíš?!" Položil si ruku na srdce a klekl si.
,,Ani s tebou nechodím, ty magore. A i kdyby to bylo rande, co by ti do toho bylo?" Sejmula jsem ho mopem. ,,Radši se vrhni na ty žvýkačky."
,,Proč já?!"
,,Protože jsem to řekla."

~~~~~

,,Za deset minut tam mám být!" Rychlostí světla jsem seřazovala knihy. ,,Nemá to cenu. Nestihnu to..."
,,Tak jdi. Já to tu už zvládnu."
,,Opravdu?"
,,Jo. Ale dávej si bacha, ať tě nezahlédne ředitelka."
Skočila jsem mu do náruče. ,,Děkuju!"
,,Jo, hlavně už jdi." Pohladil mě po tváři.
,,Počkej, myslím si správně, že mě hladíš stejnou rukavicí, kterou jsi sbíral ty žvýkačky..?"
,,Jo."
,,Ty debile!"

Vyběhla jsem po ulici směrem k adrese, kde má mít společnost můj otec. Až po cestě jsem si uvědomila, kam vlastně jdu. Vždyť se mám teď sejít s tátou. Neviděli jsme se už tři roky. Co když se mu nebudu líbit? Hlavou mi prolétávalo vše možné. Dostala jsem strach.

Zastavila jsem se před obrovskou luxusní budovou. ,,Jsem tu vůbec dobře?" Zamumlala jsem si pro sebe a zkontrolovala SMS, kde byla napsána adresa. Mělo by to být ono. Tak tohle můj otec za ty roky vybudoval?

Vrátný mi otevřel dveře a poslal mě za ženou za moderním pultem, kde byla velká váza s květinami, pevná linka a nějaké složky.
,,Jméno?"
,,Hyun Nee-Shin."
,,Oh ano. Mám Vás tu. Pojďte prosím za mnou." Ladně se zvedla ze židle a obešla pult směrem ke mně. Společně jsme se vydali k výtahu. Zmáčkla tlačítko s číslem 24 a stoupla si k rohu výtahu.
Celou jízdu bylo trapné ticho, které naštěstí doplňovala klasická hudba, kterou hrají v kdejakém výtahu. Dveře se konečně otevřeli a my prošli dlouhou chodbou. Zastavili jsme se až u velkých bílých dveří.
,,Pan Hyun je už nejspíš vevnitř." Otevřela dveře a pobídla mě dovnitř. Následně se uklonila, zavřela za mnou dveře a odešla.
Srdce mi bilo jako o závod. Co přijde teď? Jak ho mám pozdravit? Mám mu podat ruku? Ale vždyť je to můj táta...

,,Nee-Shin? Jsi to opravdu ty?" Otočila jsem se za hlasem. Přede mnou stál vysoký usměvavý muž v obleku a s upravenými vlasy. Vzhledově se skoro vůbec nezměnil.
,,Tati?" Zůstala jsem stát jako přibitá. Nedokázala jsem udělat jediný pohyb.
,,Bože můj, ty jsi ale vyrostla." Přišel blíž a objal mě. Z jeho sevření šla cítit vstřícnost a bezpečí. Nepromluvila jsem. Měla jsem dost práce s tím, abych zahnala slzy.
,,Chyběla jsi mi."
,,Ty.. mě taky." A už to jelo. Několik slz se dralo jedna za druhou ven.

Uff to byla makačka :D i když vím, že moje kapitoly zas tak dlouhé nejsou :'D ale dalo mi to celkem zabrat.. Omlouvám se za chyby a tak. 안녕!

Don't Cry [Park Chanyeol FF /CZ]Where stories live. Discover now