2. Kapitola

1K 91 21
                                    

Vzbudilo mě řinčení budíku. Další den, další problémy... Povzdechla jsem si.
Doma bylo zase prázdno. Jak jinak. Zvedla jsem se z postele se strachem se podívat do zrcadla. Pak už jen proběhla rychlá sprcha, čištění zubů, zkulturňování se a tak dále. Při odchodu jsem naštěstí nezapomněla vzít Hyukovi ten referát.

Pomalu jsem vykoukla zpoza rohu, abych se ujistila, že tam tentokrát není ta parta. Naštěstí nebyla. Nasadila jsem si tedy sluchátka a slimáčím tempem se plazila cestou do školy.
Abych nezapomněla, cestou jsem vyzvedla Hyuka. Měla jsem to po cestě, tak proč jít sama, že?

,,Dobré ráááno Shin!" Pověsil se mi kolem ramen a vesele se usmíval od ucha k uchu.
,,Ahoj." Zasmála jsem se a snažila se ho setřást z ramen.
,,Už je ti líp?"
,,Mnohem." Můj falešný úsměv by prokoukl každý. Tak jsem radši jen koukala do země a snažila se nemyslet na to, co se stalo včera. Naštěstí nemám žádné rány na viditelných místech.
,,To je strašně přesvědčivý. Máš ten referát?" Udělal zase psí očka.
,,Jasně, že jo."
,,Jsi moje štěstí." Usmál se a zahleděl se mi do očí. Probudil se ve mně nějaký divný pocit. Hyuk to rozpoznal, takže se radši uchechtl a odtáhl se ode mně. To.. bylo divný. Ozvalo se ve mně.

Zpoza stromů se vynořila obrovská střecha naší školy. Byla celkem v zachovalém stavu. S Hyukem jsme na sebe koukli a udělali znechucený obličej. Nejradši bych se otočila a běžela domů. On to určitě cítil stejně.

Hodiny proběhly bez problémů. Občas do mě někdo strčil, nebo něco zanadával, ale na to jsem v podstatě zvyklá. Ale pak přišla doba oběda. Zazvonilo a všichni si začali balit věci. Pak už jsem jen viděla, jak všichni utíkají do jídelny. Já zůstala jako přibitá na židli. Kdybych teď někam šla, asi by mě ušlapali k smrti. Ale... co když tam bude... on..? Po zádech mi přeběhl mráz. Jestli tam půjdu, určitě ho potkám. A rozhodně to skončí špatně.
Asi to skončí tak, že budu až do šesti večer bez jídla. Musím totiž ještě dodělat prezentaci v počítačové učebně.
Z mého přemýšlení mě vytrhla velká rána. Otočila jsem se. Úplně jsem ztuhla. Prosím ne! Shin! Uteč! Udělej něco a neseď tu jen tak! Chanyeol kopl do židle tak, že se převrhla a narazila o zeď.

,,Nazdárek Shin." Sedl si přede mnou na mou lavici. Chvíli bylo ticho. ,,Bylo by slušné odpovědět, když tě někdo zdraví!" Na to mi vlepil facku. Následně mi po tváři stekla slza.
,,Bolelo to moc?" Udělal ironický soucitný pohled a chytl mě za obě tváře a podíval se mi do očí.
,,Proč neutečeš? Proč neprotestuješ? Proč mi nic neřekneš a necháš si to všechno líbit?" Odmlčel se. Přitáhl mě blíž a stále mi koukal do očí.
,,Cítíš snad ke mně něco?" Když tuhle větu dořekl jsem se zarazila. Cítila jsem, jak rudnu.
,,Nechceš jí nechat na pokoji, Chanyeole?!" Najednou přiběhl Hyuk a odtáhl ho ode mně. Vrazil mu pěstí. Přísahám, že jsem zaslechla křupnutí nosu. Chanyeol ležel na zemi. Zvedla jsem se ze židle a padla Hyukovi okolo krku. Nemohla jsem zastavit proud slz. Proč mi to Chanyeol dělá? Hyuk se ode mně naštvaně odtáhl a chtěl se zase vrhnout na Chanyeola, ale já ho chytla za ruku a zastavila ho.
,,J-jdeme." Vysoukala jsem potichu ze sebe.
Při odchodu jsem zaslechla, jak Chanyeol řekl, že jsem štětka. Rozbrečela jsem se ještě víc. Šla jsem si radši s Hyukem sednout na lavičku před školou. Nikdo tam naštěstí nebyl, protože všichni byli v jídelně. Stejně jsem ztratila všechnu chuť k jídlu...

Ayeeee napsala jsem další část. xD Snad tam nemám chyby... .-. No nevadí, popravdě mě psaní téhle povídky baví, takže budu přidávat častěji. Btw představte si, že Hyuk vypadá jako Hyun Woo (obrázek nahoře) xDDD

Don't Cry [Park Chanyeol FF /CZ]Where stories live. Discover now