VILS

Jake

O týden později

Byl to skvělý týden. Dokonce jsem zjistil, že Trojka má menší chybičku v DNA kódu, která se dala spravit. Sice těžce, ale dala.

Přišel jsem do práce natěšený, že všechno opravím, ale hned první člověk, kterého jsem potkal, vypadal divně. Vyhýbal se mi pohledem a nikdo mě nechtěl říct, jak to šlo.

„Jaku, jak je chlape?" zavolal na mě Phil když jsem vstupoval do výtahu. Nastoupil se mnou.

„Bezvadný. Jak to šlo tady? Byly nějaké problémy? Co Trojka? Přišel jsem na to, co se to stalo, dokážu to spravit." Phil zesmutněl.

„Vím, že to bude těžké přijmout, ale někdo se zkouší zrušit náš projekt. Několik vojáků otrávil. Tři naši zaměstnanci jsou v kritickém stavu v nemocnici. A agresivní už není jen Trojka. Začala i Osmička a Desítka." stál jsem na místě jako opařený. Přemýšlel jsem nad tím, co řekl. Kolikrát si to budu muset říct, abych pochopil, že jsem neuspěl?

„Známe pachatele?" můj hlas byl tvrdý. Naprosto jistě jsem věděl, co udělám s tím parchantem.

„Bohužel ne. Ale pracujeme na tom. Je mi to líto." zatnul jsem pěsti. Roky práce a teď je to všechno v tahu?!

„Phile, díky. Můžu se jít podívat do sektoru 2B?" potichu přikývl a vyšel z výtahu.

Jak někdo může být taková svině? Táhlo mi hlavou. Prvně jsem zamířil k Jedničce. Místnost byla prázdná. Stejně tak jako dvojka. Třetí místnost byla obydlená klukem, který spal na posteli. Očividně mu odebírali krev a dávali různé léky. Nechali tam kalíšek na léky a klobouček na jehlu od injekce. Čtyřka byla prázdná. V pětce jsem viděl stejný obrázek jako ve trojce. Šest prázdno. Sedmičku jsem přeskočil. Nedokázal bych unést, kdybych zjistil, že je Sedmička mrtvá. Z nich mi k srdci přirostla nejvíc. Nechal jsem si ji nakonec. Osmou místnost obydloval chlapec zády opřený o stěnu, s modřinami na zápěstích. Dokázal jsem si vybavit, co se stalo. V devítce bylo mrtvo, doslova. A desátým pokojem se ozýval naštvaný a bolestivý křik.

„To není možné. Proč teď? Proč nám?" omámený jsem přešel k pokoji sedm. Otevřel jsem dveře. Zpod peřiny na mě vykoukly vystrašené oči Sedmičky. Rozběhla se za mnou, objala mě a začala vzlykat.

„Konečně jsi tady. Bála jsem se." klekl jsem si k ní.

„Neboj se." třásla se jí ramena a objímala mě, jak nejsilněji mohla. Tohle ovšem byla cvičená bojovnice, ne malé šestileté dítě.

„Co přesně se jim stalo?" zašeptala po chvíli.

„Nevím. Zjistil jsem to ráno. Už ti brali krev?" zavrtěla hlavou.

„Uděláš to ty? Prosím." přikývl jsem. Bohužel jsem sebou nenosil jehlu ani nic podobného. Všechno bylo v patře nad jejich pokoji.

„Počkej tady. Hned se vrátím." nemusel jsem spěchat. Přece nikam neuteče. Usmál jsem se a kráčel po schodech. Dveře byly odemčené, což bylo dobře, protože jsem zjistil, že nemám klíče. Vzal jsem krabičku s jehlou na konci a vyrazil zpět.

Sedmička v klidu seděla na posteli. Natáhla ke mně ruku. Namířil jsem jí jehlu na žílu na ruce. Už byla zvyklá. Musel jsem chvíli počkat, než to spočítá všechny hodnoty, které má v krvi. Chvíli než to zapípalo, sebou Sedmička trhla, chytila přístroj, vytrhla si ho z ruky a odhodila do rohu. Naneštěstí v něm bylo dost krve na to, aby to udělalo pořádný flek na stěně. Ale to bylo to nejmenší, co mě v této chvíli trápilo. Vyskočila na nohy, přikrčila se, jako kdyby se mnou chtěla bojovat. Nechápal jsem, co to do ní vjelo. Vstal jsem taky.