Za sklíčky brýlí ✔

#01

„Já to prostě nezvládnu. Tohle nemám šanci se přes víkend naučit. Za co mě trestáš?" zvedla hlavu ke stropu a poslední větu do něj zařvala. Neodpustila jsem si protočení očí.
„Nebuď tak melodramatická," podívala jsem se na ni z mé postele, která stála naproti té její.
„Nejsem melodramatická, ať to znamená cokoliv. Jenom se podívej kolik toho je," rozhodila ruce a chtěla tím poukázat na množství papírů, které ji obklopovalo.

První věc, co jsem o své spolubydlící zjistila, nebylo její jméno, ale že strašně všechno hrotí a vše dělá na poslední chvíli. Do pokoje tehdy vtrhla v posledních minutách nástupního času a než mi prozradila, že její jméno je Diana, tak jsem zjistila, čím přijela, co se pokazilo, kdo s ní jel a jak je místní personál neochotný, jelikož jí nebyl schopný popsat cestu na pokoj. Byly to těžké začátky, než jsme se my dvě sjednotily a dokázaly naše soužití přizpůsobit jedna druhé. Po roce ale můžu prohlásit, že se nám to poměrně povedlo.

„Kdyby si místo učení netrávila čas s nějakým Killianem, kterého ani neznám, tak bys to už uměla," neodpustila jsem si výtku. Killian byl kluk ze školy. Diana ho potkala před pár měsíci v kampusu a od té doby o něm nemůže přestat mluvit. V životě jsem toho kluka neviděla, což mi přijde zvláštní, když vezmu v potaz, že spolu už opravdu rok sdílíme jeden pokoj.

„Neuměla, protože by mě to nebavilo se učit, jelikož bych věděla, že můžu být s Killianem," tato její logika mě někdy opravdu dostávala. Zmohla jsem se pouze na zakroucení hlavou a pak jsem pohled vrátila k papírům, které jsem měla rozložené na nohách.

„Jak myslíš," zašeptala jsem po chvíli spíše pro sebe a začetla se do řádků s myšlenkou, že se budu učit na zkoušky. Ale Dianě se očividně tato má představa nelíbila, protože pokračovala.

„Nejspíše vyhledám Spencera," mělo to nejspíše vyznít, jako že mluví pro sebe, ale očividně chtěla abych na to reagovala.
„A on je zase kdo?" povzdechla jsem si už poměrně znaveně, protože neustále kazila mé plány, ve kterých jsem se chtěla naučit další stránky plné zbytečností.
„Killianův bratranec," vyvětlila mi nebo se o to spíše pokusila.
„Tak to je fajn, doučování ti pomůže. I když pochybuji, že to jeden víkend zachrání," chtěla jsem se znovu vrátit k papírům, ale ona mě znovu zastavila. Tato představa jí nejspíše šla opravdu proti srsti.

„Ale žádné doučování. Spencer je přece ten kluk, co má odpovědi k testům," protočila oči, jako by mi v tuto chvíli měla vyvětlit nějakou banalitu, jako například, že tráva je zelená.

Já na ni zůstala koukat. Za celý rok, co jsem tady, jsem neslyšela o někom, kdo by měl mít odpovědi k testům a je mi jasné, že taková věc by se rozkřikla poměrně rychle.
„Jak může mít odpovědi k testům?" zeptala jsem se jí.
„Naboural se do školního systému, jsou tam všechny testy, otázky, skripta, životopisy, je tam prostě všechno, co si o každém předmětu a jeho profesorovi dokážeš představit."
„Aha, ale vždyť na to už musely přijít.Snad vědí, že se jim tam někdo naboural, ne?" nedokázala jsem pochopit, jak by o tom mohl někdo nevědět.
„Stalo se to už před dvěma lety a to ještě neměli školní systém tak pojištěný. Navíc on je opravdu dobrý, takže na něj nepřišli. Ale to o Spencerovi vědí všichni, nebo jsem si alespoň myslela, že to vědí všichni. Ty ho očividně ani neznáš."

„Takže pokud to dobře chápu, on se naboural do systému školy, dostal otázky a teď je prodává? Jak si na něj, sakra, přišla?" zeptala jsem se jí, i když jsem si dokázala představit, co mi odpoví.
„Jak jsem řekla. Je to Killianův bratrance," uculovala se na mě.

V tu chvíli jsem se začala ještě víc bát, kdo je tento Killian zač, protože znát někoho, kdo je schopný se nabourat do školního systému, není jenom tak. Je to sice rodina, ale i tak mi na tomto tvrzení něco nesedělo. Kde má tu jistotu, že jí dá pravé odpovědi a nebo jestli nepracuje pro školu, aby tyto typy lidí, co si nakoupí otázky, nahlásil.

„Jak myslíš. Ale až ti dá špatné odpovědi a budeš muset zkoušku opakovat už potřetí, tak za mnou nechoď," chtěla jsem tímto naši konverzaci znovu ukončit, ale opět se mi to nepovedlo.
„Měla by ses naučit trochu věřit lidem," osočila se na mě Diana.
„Já jim věřím, věřím, že tento počítačový génius nebo co to je, ti dá špatné odpovědi," mile jsem se na ni usmála, čímž jsem si vysloužila zvednutí jednoho určitého prstu na její pravé ruce.

Po tomto jsme se vrátily zpátky k učení, nebo alespoň já, protože Diana vytáhla telefon a začala do něj zběsile ťukat palci. Bylo mi jasné, s kým si dopisuje a nechtěla jsem s tím nic mít. Neměla jsem v plánu se k žádnému Killianovi nebo Spencerovi ani přiblížit.

„Sakra," zanadávala si pro sebe, ale já to nechala být a dál pokračovala ve čtení věty, kterou jsem musela znát nazpaměť, abych ji mohla do testu napsat celou a dostat tak nějaké body k dobru.

„Caro?" zavolala na mě Diana sladkým hláskem a já se v té chvíli začala bát, co po mě bude chtít.
„Ano?" zvedla jsem hlavu a zaťala zuby, když jsem viděla její prosebný pohled.
„Mohla bych tě o něco poprosit?"
„Proč mám pocit, že se mi to nebude líbit?" položila jsem otázku, na kterou se ona pouze zasmála.

„Spencer má čas pouze zítra v deset hodin ráno a ty víš, že já v tu chvíli musím být v práci. Tak mě napadlo, jestli by ses nemohla s ním setkat ty," mluvila pomalu a mezi slovy dávala velké pauzy, ale i tak jsem jí rozuměla celou větu a nedokázala jsem nic jiného, než na ni pár sekund koukat a pak se rozesmát po celém pokoji.

„Tak ten se ti povedl," ještě udýchaná smíchy jsem vrátila pohled k papírům.
„To nebyl vtip," řekla a pravou rukou si nervózně projela vlasy na boku hlavy.
„Cože?! Ne!" vrtěla jsem zběsile hlavou. Když jsem však viděla její výraz, který zůstával prosebný, tak mi bylo jasné, že tohle je předem prohraná bitva.  

Snad jsem vás touto kapitolou moc nezmátla, ale přišlo mi to jako nejlepší začátek. PRO INFORMACI, CARA JE V TOMTO PŘÍBĚHU NA VYSOKÉ UŽ DRUHÝM ROKEM.