True love or just fun? (Ongoing)

4.část - Leťme pryč, je to špatné... (2\2)

Z pohledu N-a

No... když si to tak vezmu, tak to není tak moc špatná zpráva, pro nás bude jen špatná v tom ohledu, že budeme mít v Kanadě volno jen na jeden den, což je škoda. Letadlo, kterým jsme měli letě do Kanady nabralo zpoždění 12 hodin... Objevil se prý nějaký problém s letadlem. Už tam musíme jet ale dříve, protože se může doba letu změnit.

Je to opravdu škoda, tohle nám ukradne volný čas, ale můžeme být rádi, že let nezrušili a poletíme, další letadlo by letělo prý až za tři dny. Měli bychom ale menší čas si zvyknout na pódium, co nás v Kanadě čeká, všude mají vždy pódium jiné. Někdy trvá, než si na to aspoň trochu zvykneme. Navíc tam jsou jiné nástupy, které jsou třeba natrénovat. Nikdy to nejde úplně dobře napoprvé. 

Po téhle nic moc novině si každý dobalí věci, nasnídá se a pak autem vyrazíme na letiště, kde nyní budeme muset čekat 10 hodin. Na tom letišti bohužel není nic úplně zajímavého, ale na zabavení si tu můžeme udělat mnoho fotek a okolo můžeme ještě něco nakoupit. Kluci tedy začnou dělat nějaké blbosti. Já se usmívám a dělám ty blbosti s nimi. Tu je tolik nemusím hlídat. Je tu sice hodně lidí, ale nemyslím si, že někoho tu budeme obtěžovat.

Když bylo fotek více než dost a dokonce jsme s tu koupili nějaké blbosti, tak stejně zbývalo ještě 8 hodin. Je to dost. Kluci si šli sednout na volné židle, co zde byli a já se rozhodl jít projít ven na čerstvý vzduch. Uvnitř to bylo postupně i celkem hlučné a kluci slíbili, že tu budou sedět a nic nedělat, jen si povídat a natáčet záznam. 

Jakmile tedy vyjdu ven, tak se okolo sebe porozhlédnu a jdu si tu udělat nějaká kolečka. Když si to tak vezmu. Tak jsem si moc nevšímal Kena a to bych si ho schválně měl všímat o něco více. Jsem ale tolik zamyšlený v myšlenkách, že si nevšimnu toho, že mě nějakou chvíli někdo sleduje, ale poté mi položí ruku na rameno. Já kvůli tomu trochu leknutím poposkočím. Poté si ale oddychnu, když ho zahlédnu. 

"Prosím, nelekej mě." povím s menším úsměvem a on se jen zasměje. 

"Promiň. Byl jsi nějak zamyšlený." poví pobaveně Ken.

"Jo byl, myslel jsem na tebe." mrknu na něj a on se tomu zasměje. 

"To jsem rád." dodá a jde vedle mě stejnou cestou jako já.

Ještě nějakou chvíli si povídáme a jdeme stejnou cestou. Je to celkem poklidná procházka na to, že jsem s ním. Je tedy i zábavná, Ken je dobrý společník. Na cestě jsme byli ale sotva půl hodiny. Naštěstí se aspoň nějak zabavíme. Když jsme byli daleko od letiště, tak moc lidí okolo už nebylo, tak jako přímo u letiště. Bylo to tak i celkem dobře, nebyl tu hluk. Jen šlo slyšet, jak přistálo nebo odletělo nějaké letadlo. Mohli jsme to s úsměvem sledovat. 

Když nějakou chvíli ale vládlo dlouhé ticho, tak jsem ucítil, jak mě Ken chytl za ruku. Nikdo okolo nebyl a tak to riskl. Avšak mě to trochu překvapilo. Ihned jsem se na něj podíval a zadíval se mu do očí. Byla v nich vidět radost...

"Tak jak se ti zatím líbí být se mnou? Není to špatné, ne?" zeptá se usměvavě. Takhle by šlo vidět, že to myslí snad i vážně... Ale musím uznat. Je fajn s ním být. Dost si rozumíme a nejvíce se mi líbí, jak není tolik divoký, když je s ostatníma. Vidím v něm menšího džentlmena. Nad tou myšlenkou se ale uchechtnu a kývnu u toho hlavou.

"Jo. Není to špatné. Je pěkné být takhle s tebou." odpovím mu a on se dosti zaraduje jako malé dítě. Je to na něm rozkošné. Má nádherný úsměv. Díky tomu se ke mě více přiblíží a aniž bych to stihl pořádně zastihnout, tak mě krátce políbil na rty.

"Tak si zvykni na ten pěkný pocit být se mnou a uvidíš, že nám to bude klapat." poví a odtáhne se ode mě. Moji ruku ale nepustí. Já stále byl trochu mimo z toho polibku. Opravdu jsem to od něj nečekal. Ani jsem nevěděl, jak bych na to měl zareagovat. Šli jsme dál a pak jsme byli na úplně jiné straně letiště, kde nebyl už vůbec nikdo.

"No... možná se už vrátíme, může být nějaká změna v letu nebo tak.." povím o trochu tišeji. Nebývám takový, ale tahle chvíle.. Teď je prostě jiná situace. Ken se na mě s úsměvem podívá a kývne hlavou. Poté ale hned zahřmí. Oba se podíváme směrem k obloze. Vůbec jsem si nevšiml, že se zatáhlo a objevovala se mračna. Hřmění jen říkalo, že začne brzy pršet a to začalo do chvilky. Trochu jsem si povzdychl a rychle jsem se s Kenem přiblížil blíže k budově letiště, protože jinak bychom zmokli. Já se o budovu opřel a lehce se zasmál. "To máme štěstí." dodám ještě. Ken na to pokývne hlavou a taky se tomu zasměje, stejně jako já. 

Prvně jsme na místě stále u budovy. Dovnitř tudy nemůžeme, jelikož je to tu zavřené. Asi se v téhle části něco stalo a proto tu nikdo není. Mezitím se ale Ken na mě podívá a dá mi další polibek, tentokrát ale na tvář. Já se na něj tak znovu podívám a v tu chvíli dostanu polibek na rty. V tuhle chvíli jsem kvůli němu více natisklí na budovu a jeho rty jsou napojené na ty mé. Srdce mi tak bilo jako o závod. Udělal to znovu a já nevím, co si o tom myslet. To chce zacházet s vtipem tak daleko? Nebo... je o tedy vážné? Ne... to nemůže.. Dám své ruce na jeho hruď a opatrně ho od sebe odtáhnu. 

"Uhm... promiň, ale.. myslíš to tedy opravdu vážně? Nebo si ze mě stále snažíš nějak vystřelit a jen prostě zacházíš schválně daleko jak jen můžeš, aby ses mi pak vysmál?" zeptám se ho, protože to mám stále v té hlavě. On se ale zarazí. 

"Vtip? Co tím myslíš?" zeptá se a poté se na mě koukne se zklamáním. V hlavně mám tak zmatek. Takže to opravdu myslel vážně? A já ho teď trochu zranil tím, že jsem si myslel, že jde o zábavu? To je špatné.. Ken navrhne, abychom se tedy vrátili zpátky a já na to kývl hlavou. Zbytek cesty byl tedy celý tichý. Cítil jsem se blbě. Možná jsem až moc myslel na to, že by to mohl být vtip. Ale vždyť taková je jeho povaha, no ne?

Jakmile jsme zpátky, zjistíme, že zpoždění se zmenšilo aspoň o hodinu. Stačí tedy čekat už jen 5 hodin. V tom zbytku čekání, jsem ale totálně umíral. S Kenem jsem nehodil vůbec řeč a ani nevím, co bych mu stejně řekl. Když jsme všichni nějak těch pět hodin protrávili, tak jsme mohli nastoupit na letadlo a já si výjimečně sedl s Hongbinem, protože bych nevydržel být teď vedle Kena s pocitem viny, že jsem ho urazil. Měl jsem to už od začátku brát vážně...

Nemohu se ale zbavit pocitu, že jenom hraje hloupého a chce prostě s vtipem, co by už vlastně ani nebyl tolik vtipný, zajít tak daleko...

No bude ale sranda, až budeme v Kanadě a na stejném pokoji, ten vyměnit už nemohu.