NaruSasu/SasuNaru

Vyznání

Blonďáček se proplétal přeplněnými uličkami jednoho města. Jeho název si nepamatoval. Před pár dny to už byly čtyři roky, co opustil se Zvrhlým poustevníkem Skrytou Listovou a započal svůj výcvik. Před rokem ho ukončil, aby se mohl vydat hledat svého přítele, rivala i nepřítele. Nikdo až na Gaaru neměl tušení, co k tomu klukovi vlastně cítil. Ani Naruto sám si nebyl jistý. Jejich vztah se nedal popsat. Milovali se i nenáviděli.

Dav pomalu řídl, až s ním stejnou cestou procházel ani ne tucet měšťanů. Naruta to nepřekvapilo. Blížili se do oblasti zničené zemětřesením. Trosky zde byly velmi nestabilní a málokdo chtěl takhle riskovat kvůli pár minutám cesty navíc.

V tom ho spatřil. Vypadal ještě lépe, než ho viděl naposled. Vždy byl nejhezčí ze Skryté Listové, to s jeho bledou pletí, černými vlasy a tmavýma očima ani nemohl nebýt. Přesto se mu zdálo, že se mu pokaždé líbil víc a víc. Za poslední rok se párkrát setkali, ale Sasuke vždy zmizel dřív, než se ho mohl pokusit přesvědčit k návratu. Toto jaro to bude jiné.

Naruto svého přítele potichu následoval. Mířil do Trosek a touto cestou už pokračovali jen oni dva. Poslední měšťan právě odbočil do vedlejší uličky. Název 'Trosky' daný místními odpovídal dokonale. Stěží spatřil budovu, která by nebyla těžce poškozená, a na cestě ležely velké kusy stěn, sloupů a nebezpečných děr hlubokých i pár metrů.

Najednou se Sasuke prudce otočil. Naruto, tušil, co se chystá udělat, a schoval se za ruinu, která kdysi dávno možná byla pěkným městským domkem. Sotva se opřel o zeď, ovanul ho horký vzduch. Sasuke stál uprostřed cesty a dřevěné rámy před Narutovým úkrytem plály jasným plamenem. Dřív si to neuvědomil, ale hořící trosky osvětlovaly prodlužující se stíny a připomněly mu blížící se soumrak. Příliš se soustředil na Sasukeho. Ten opět zamířil na svého protivníka. Naruto rychle uskočil, než se z něho mohl stát kus spáleného masa. Černovlasý muž ztratil trpělivost a ve své ruce začal hromadit energii. Naruto věděl, že musí udělat totéž, jestli nechce schytat ránu, po které by už nevstal. Oba se proti sobě rozběhli a Rasengan a Chidori se setkaly. Uvolněná energie je od sebe odhodila pěkných pár metrů.

Naruto si při nárazu do stěny dřívějšího kostela vyrazil dech. Točila se mu hlava a jediné, co chtěl, bylo stočit se do klubíčka, ale Sasuke by ho mohl zabít nebo znovu odejít. S bolestivým syknutím se postavil. Jeho soupeř se právě sbíral ze země jako on. V souboji pokračovali i přes rychle se šeřící oblohu. Čím déle se střetávali, tím byl boj vyrovnanější. Nakonec probíhal v naprostém souladu a vzdáleně připomínal tanec, kde pouze oni dva znali správné kroky.

Přestože padla úplná tma, v souboji nepřestávali. Vyčerpání si však na nich už vybralo svou daň. Ztěžka oddechovali a jejich pohyby se zdály těžkopádné. Dlouho to nemohli vydržet. V tom na plápolající trosky dopadly první kapky. Déšť se stále stupňoval, až z něj vznikl pořádný liják. Sasukeho útoky slábly. Nakonec uhasly docela a černovlasý mladík poznal, že za těchto podmínek pro něj nebylo možné zvítězit. Prudce se otočil a odběhl do spleti uliček. Naruta to překvapilo, ale okamžitě běžel za ním.

Držel se těsně za svým přítelem. Mokré oblečení se mu lepilo na tělo a omezovalo ho v pohybu. Určitě by zmrzl, kdyby ho Sasuke nechal vydechnout. Netušil, jak dlouho to ještě vydrží. Byl se silami na dně, ale utěšoval se nadějí, že černovlasý je na tom pravděpodobně stejně. Ve tmě a dešti ho pořádně neviděl. Jestli to tak půjde dál, určitě se mu ztratí.

Naruto prudce odbočil za další roh v nekonečném bludišti, ale najednou ztuhl. Sasuke se opíral o protější zeď a lapal po dechu. Blonďáček si uvědomil, že se ocitli ve slepé uličce a jediná cesta odtud vedla přímo za ním. Zneklidněl. Velmi dlouho toužil po tomto okamžiku, ale když nadešel, nevěděl co dělat. Měl by ho opět přesvědčovat k návratu? Nebo mu říct, co k němu cítí? Sasuke by ho neposlouchal. Možná mohl přemýšlet déle, ale nechal to jako tisíckrát před tím na svém instinktu. Přestal váhat. Překonal zbývající vzdálenost, naklonil se a Sasukeho políbil.

Černovlasý mladík překvapeně ztuhl. Nejenže z Naruta nevymlátil duši, ale ani se mu nebránil. Právě naopak. Přitáhl si blonďáčka k sobě blíž a opřel ho přitom o polorozpadlou stěnu. Vychutnával si polibek, po kterém toužil, avšak nikdy předtím si to nepřipustil. Na chvíli zapomněl na svoji hrdost a poddal se tomu. Oba stáli ve studeném jarním dešti, aniž by ho nevnímali. Soustředili se jen na toho druhého.

Po dlouhé době se však museli odtrhnout. Třásli se zimou i vyčerpáním. Sasuke netušil, kde se v Troskách nacházeli. Pokoušet se najít cestu ven v tomhle stavu by byla naprostá hloupost. Samozřejmě že to Naruta napadlo. Sasuke s blonďáčkem nemluvil. Hrozně se styděl, jak se ještě před okamžikem choval. Nelitoval toho, ale cítil se odhalený. Chladná slupka před jeho přítelem pukala a odhalovala jeho pravé já. Děsilo ho to. Měl by Naruta zabít? Ne, nedokázal by to. Pokoušel se o to tisíckrát, ale vždy ho maximálně zmlátil do bezvědomí. Asi neměl jinou možnost, než si s Narutem promluvit. Bude ho muset přesvědčit, že to bylo jinak, než si myslí, a ten polibek pro něj nic neznamenal. Jedna velká lež, ale ten vztah nemohl nechat pokračovat.

Našli nejméně zničenou budovu, kde si rozdělali malý ohníček. Více suchého dřeva z roztřískaného nábytku a spadaných rámů na oheň nezbylo. Pravým problémem však bylo oblečení. Promoklo skrz na skrz, a kdyby v něm zůstali, pravděpodobně by onemocněli. Oba se proto svlékli. U ohniště poté seděli jen ve sněhobílých spodkách. Naruto celý zrudlý studem upíral oči do země nebo do plamenů ohně. Sasuke se tím náramně bavil. Alespoň není jediný zbaven hrdosti. Byla to čirá ironie, že při polibku ani nemrkl a teď se styděl. Další Narutova podivnůstka. Náhle zvážněl. Měl by už začít.

Sasukeho nepřekvapilo, když blonďáček začal první. „Sasuke, co vlastně chceš? Zabít Itachiho? Vždyť ani nevíš, kde je. Po té nehodě... Většina Akutsuki při ní zemřela. Ale Itachi ne, viď? Proč od nás nechceš pomoct? Sám ho nenajdeš, na to je tvůj bratr příliš zkušený, a ty to víš. Vrať se do Listové," promluvil Naruto klidně, ale s naléhavostí v hlase. Sasuke věděl, že to řekne a má v tomhle pravdu. Doopravdy by se při hledání Itachiho hodila pomoc vesnice. Kdyby jim pomáhal se sběrem informací, jeho šance by se s tím množstvím lidí velmi významně zvýšily, ale obával se toho. Stal se přece zrádcem, který vážně zranil své přátele a zřekl se jich. Nedokázal odhadnout, jestli by snesl ty vyčítavé pohledy. Stále mu zbývala kapka hrdosti. Musel by se podřídit, omluvit se. Proč nad tím vůbec přemýšlí?!

Sasuke se nadechl k zlostnému odseknutí, když ho náhle přerušil Narutův nejistý šepot. „Udělej to kvůli mně." Černovlasý muž se zarazil. Ten kluk nikdy nevypadal nervózně. Znal ho jako přespříliš sebevědomého idiota, co nikdy neváhá a nepřemýšlí. Proč tedy teď není takový? Bylo by to pro něj lehčí, najednou ho však nedokázal odmítnout. Zadíval se do jeho až neuvěřitelně modrých očí a nedostal ze sebe ani slovo. Objal Naruta kolem ramen, položil si jeho hlavu na hruď a potichu, jen tak aby ho přítel slyšel, zamumlal: „Udělám to."