NaruSasu/SasuNaru

Krámek a tajemství

Od chvíle, kdy opustili Základnu, už uplynulo několik dní, ale Sasuke za celou tu dobu pořádně nepromluvil. Naruto z něj stěží dostal větu delší jednoho slova. Cítil, že se mu vzdaluje, a uvědomoval si propast, která se mezi nimi kvůli Itachiho fotografii vytvořila. Musel ji překročit dřív, než bude příliš pozdě, ale netušil jak.

Povzdechl si. Aspoň, že se krajina změnila z pochmurné pustiny na husté lesy. Podle mapy se za tři dny dostanou do Ohnivé země, kde ležela Listová. Neměl z toho však radost. Jakmile se tam ocitnou, budou muset zvýšit svou ostražitost a nevstupovat do osídlených oblastí. Přestože Sasukeho i jeho nepovažovala Listová přímo za dezertéry, pořád se po nich pátralo. V jiných státech to zas tak nevadilo, ale v Ohnivé zemi pracovalo o mnoho víc ninjů i prostých lidí, kteří o nich slyšeli. Sasukemu by se to nelíbilo. Stejně tam měli namířeno, ale černovlásek se prostě nechtěl nechat chytit. Chápal to. Musí se s ním tedy usmířit ještě předtím, než překročí hranice. Jakmile tam totiž vstoupí, budou spolu schopni pořádně mluvit jen těsně před spaním, protože se přechodu přes aspoň řídce obydlené oblasti nedalo vyhnout. Netěšil se na to.

Právě procházeli kolem malé vesničky. Nejednalo se o nijak zvláštní osadu, ale díky ní si uvědomil, co je za období. Jak jen mohl zapomenout na jarní festivaly?! Sice dnes poprvé po mnoha dnech narazili na civilizaci, ale stejně... Náhle ho napadl skvělý plán. Pokud to správně zaonačí, určitě se mu podaří Sasukeho zase rozmluvit. Věřil tomu.

                                                                          *                                           *

Sasuke nepřítomně kráčel vpřed. Fotografie mu pořád zůstávala v hlavě, ať se na ni snažil nemyslet sebevíc. Nevěděl, co znamenala, ani co by měl cítit. Zpočátku se na Itachiho hněval. Jak mohl udělat něco tak strašného a zároveň na ně vzpomínat? Nezasloužil si to, ne po všem, co se stalo. Ale ve stejném okamžiku se cítil prázdně, jako by sám sebe nedokázal přimět, aby Itachiho nadále nenáviděl. Pocit marnosti a žalu se přes něj přelil v plné síle. Nezáleželo na tom. I kdyby se mu podařilo klan pomstít, nic by se nezměnilo.

Pomyšlení, že by se vzdal své pomsty, ho však děsilo. Pomsta byla smyslem jeho života a existence po příliš mnoho let. Pokud by o ni přišel, pravděpodobně by zde zůstala jen ta prázdnota, která bolela mnohem víc jak nenávist.

Ušklíbl se. Nemělo cenu nad tím přemítat, protože se teď musí postarat o zásoby. Do vesnice nebo města už nevstoupili hodně dlouho, takže momentálně víceméně přežívali na rozmačkaných sucharech. Nehodlal se však o tom zmínit. Od okamžiku, kdy opustili základnu Akatsuki, s ním pořádně nepromluvil. Věděl, že se chová hloupě, ale nesnesl by potupu, když by se omlouval.

Nebyl na Naruta naštvaný. Když objevil tu fotografii, nechal se přemoct pocity a vzpomínkami. Měl se sebrat a dělat, že se nic neděje, ale nedokázal to. Odhalil svou slabost a nechtěl, aby ho Naruto takhle viděl. Byl příliš slabý, proto utekl. Znamenalo to, že má Itachi pravdu? Skutečně je tak neschopný, protože necítí dost nenávisti?

K Sasukeho úlevě však blonďáček toto téma začal sám. Vybral vhodnou vesnici a předpověděl, že k ní dorazí přibližně zítra okolo poledne. Popravdě ho to překvapilo. Netušil, že se Naruto o tolik zlepšil ve čtení map, ale ve stejném okamžiku pojal podezření. Dnes poprvé ho nenutil do konverzace, vlastně stačilo, když přikyvoval. Zdálo se mu to příliš dobré na to, aby to byla pravda. Nakonec však jen pokrčil rameny. Ať se jednalo o cokoliv, Naruto mu to sám od sebe neřekne a on se nezeptá. Stejně se to nakonec dozví.

Do vesnice přišli o pár hodin později, než Naruto odhadoval, ale Sasuke stále pocítil maličký kousek hrdosti. Skutečně se zlepšil a vybral hezké místo. Vesnice mu připadala poklidná a s výzdobami na večerní festival doopravdy okouzlující. Zajímalo ho, jaký bude. Téměř neodolal a požádal Naruta, aby se zde zastavili. Téměř. Odkládat jejich cestu kvůli zábavě nemělo smysl, pokud mu to nepomůže s poražením Itachiho.

Co nejrychleji vstoupil do obchodu. Líbil se mu. Na poličkách ležela všelijaká důležitá zařízení, sudy se stěží držely nad tíhou zrní a všude nacházel věci, které potřebovali, takže nemuseli do dalších obchodů. Za kasou stál muž ve středním věku s rozrůstající se pleškou, ale nedostatek osrstění na hlavě zase vynahrazoval hustým, nepoddajným knírem a kulatícím se bříškem. Usmál se, když si jich všiml. Byl to bodrý, laskavý úsměv.

„Jak ste sém zablódili, pánové?" zeptal se laškovně.

Naruto stejným tónem odpověděl: „Ále, to víš, problémy se zásobami. Člověk by netušil, jak rychle mizí. Skoro bych přísahal, že je tady Sasuke jí po nocích, kdyby nezůstával takovým hubeňourem."

Chystal se Naruta okřiknout, když ho majitel přerušil. „Přesně tak," rozesmál se, ale pak zvědavě natočil hlavu na stranu. „Asi mi do toho nic nejni, ale nechodíte náhodó spolu? Ste fakt roztomilej páreček a hrozně by mě mrzelo, kdyby vám to nevyšlo kvůli ňákýmu nedorozumění."

Sasuke překvapeně a trochu naštvaně pootevřel ústa, zatímco Naruto vděčně přikyvoval. „Nebojte se, je to sice mrzout, ale já ho nikdy neopustím a pokud by chtěl odejít on ode mě, zlámu mu nohy," pronesl se zcela vážnou tváří.

Černovlásek netoužil zjišťovat, jestli to myslel vážně nebo ne. Některé věci je lepší nevědět. Obchodníkova slova ho však stále nutila se červenat. Jaké by to bylo, kdyby spolu doopravdy chodili? V každém případě tu už nadále nehodlal ztrácet čas. Nepřál si přiznat, že Naruta nevnímal pouze jako bývalého spolužáka, ale jako kluka, ze kterého se mu svírá srdce, kdykoliv mu věnuje jeden ze svých úsměvů a když ho rozesměje svými naivními, hloupými kousky.

„Přišli jsme sem nakoupit věci potřebné na cestu," pronesl stroze, ve snaze změnit téma.

Jakmile ho ti druzí dva uslyšeli, překvapeně zamrkali.

„Pravda," uznal Naruto a rozpačitě si mnul krk, načež vytáhl nákupní seznam a předal ho Obchodníkovi.

Ten pohledem nedbale přejel po listu. „Bohužel, páni," zavrtěl hlavou. „Moc už toho nemáme, takže buď tu počkajte do zítřejška ráno, nebo mašírujte dále. To víte, tyhlencty slavnosti."

Sasukemu se to nelíbilo, ale neměl na výběr. Na další vesnici narazí až v době, kdy jim úplně dojdou zásoby.

Obchodník to postřehl a pokýval hlavou.

„Jestli tu mosíte zóstat, zkuste sa poptat v hostinci. Přinémenším aspoň pokoje pro manžele sú vždy volné," zamrkal na ně poťouchle.

Sasuke si podrážděně skousl dolní ret a sklonil hlavu, aby majitel ani Naruto nespatřili, že se červená. Poté se rázně otočil a vypochodoval z krámku.

Sice to nakonec dopadlo tak, že sdíleli jeden pokoj, ale naštěstí ho vybavili dvěma jednolůžkami, nikoliv manželskou postelí. Naruto s obchodníkem vše hladce vyřešili. Vesnici opustí nazítří dopoledne, jakmile dorazí zásobovatel. Pořád ještě zbývalo pár hodin do setmění a festival co nevidět začne, přesto však nehodlal opustit tuto místnost.

„Jsi naštvaný?" zeptal se Naruto.

Sasukeho, který do té doby potlačoval nervozitu, popadl vztek. Nepřál si jít na oslavu, protože se bál toho, co se mezi nimi stane, pokud půjde. Usmíří se, nebo mu Naruto jeho chování posledních dnů nepromine? Bude se muset omlouvat? Dokáže se vůbec omluvit? Nikam spolu nešli už léta a tohle až nebezpečně připomínalo schůzku.

Hodlal ho náležitě poslat do zadních partií, když spatřil Narutův pohled plný očekávaní s kapkou prosby. Blonďáček nehrál férově. Jeho psí oči na něj vždy účinkovaly a on si toho byl plně vědom. Sasuke si povzdechl a přehodil si batůžek přes rameno.

„Jdeme?"zeptal se, aniž by očekával odpověď, a rozpačitě vyběhl z pokoje.