Pravidla hry ✔

Přiznání

,,Hezky voníš," ujelo mi. Zasmál se tomu.

,,Tak to díky. Ty taky," zašeptal mi do vlasů. Unikl mi tichý smích.

,,Víš, jak moc jsi mi chyběl? Vždyť jsi nikdy nenapsal. A s Chloe sis přece psal pořád," odtáhla jsem se a zaregistrovala, že ztuhl.

,,Pořád ne," odvětil vyhýbavě. Zamračila jsem se.

,,A co jste si psali?" Zajímala jsem se.

Znervózněl. ,,Takový ty obvyklý fráze, znáš to."

,,Aha, no jasně. Já jen, že Chloe z toho byla vždycky nadšená a... promiň. Už teda mlčím, jo?"

Nic nenamítal.

,,Wille?"

,,Jo, super," zasmál se. Přišlo mi to trošku, co já vím, zvláštní. Ale jen jsem nad tím pokrčila rameny a nechala to tak.

Lehla jsem si na kraj postele a zůstala na Willa koukat. Zrovna se chystal si sundat tričko, ale když si všiml, že se dívám, sklopil pohled.

,,Spím bez trička, ale klidně si ho nechám na sobě, jestli..." začal, jenže já jenom s úsměvem zavrtěla hlavou.

,,To já jsem ten vetřelec. Klidně budu spát na zemi, nebo tak." Pokrčila jsem rameny. Jenže Will o tom nechtěl ani slyšet.

,,Na zem můžu jít já," namítl.

,,Ne, to je dobrý," zavrhla jsem to a sedla si.

,,Mám si nechat to tričko?" Zeptal se pro jistotu. Namísto odpovědi jsem jen pokrčila rameny, jakože mi to je jedno. Zasmál se.

,,Klidně si ho sundej," odmávla jsem to a v duchu se zarážela nad tím, že se dokážeme dohadovat o takových banalitách, jako je Willovo tričko.

Nakonec si to tričko přetáhl přes hlavu a mně se tak vyskytl pohled na... páni.

Nejspíš si všiml, že zírám, tak se jenom roztomile zasmál a potom se položil na postel vedle mě. ,,Copak, Jamie?"

Tváře mi polila červeň. Odvrátila jsem se na druhou stranu a lehla si na bok. ,,Nic."

Zhasl lampičku a místnost se tak ocitla ve tmě. Povzdechla jsem si a zavřela oči.

,,Pamatuješ na naše letní stanování, když jsme byli malí? Alespoň dvakrát za jedny prázdniny nás rodiče vzali na přehradu stanovat. Jenom já, Jill, Chloe, ty a jednou Harper. Ale tu to hned přešlo, protože řekla, že ji vždycky poštípe moc komárů."

Zasmáli jsme se. Já pokračovala: ,,My dva vždy zůstali vzhůru poslední. Vyprávěl jsi mi strašidelný historky a já se pak vždycky bála. Jednou jsi mi vyprávěl o duchovi, který se převtěluje do jiných lidí a potom zabíjí kamarády svých obětí. A nakonec jsi mi řekl, že ten duch jsi ty a já se rozbrečela."

To ho rozesmálo. ,,Byl jsem zlý."

,,Ne. Zlý jsi byl, když jsi odjel," ujelo mi. Nastalo tíživé ticho a já rychle stiskla víčka k sobě. Bylo mi hrozně trapně. ,,Jé, promiň, to jsem nechtěla."

Prudký nádech. ,,Zklamal jsem tě. Ani jsem se nepřišel rozloučit. A mrzí mě to."

Polkla jsem slzy. ,,To nevadí. Stalo se. Nemohl jsi přece za to, že jsi odjel."

,,Měl jsem zůstat s tebou," zašeptal. Tentokrát jsem to byla já, kdo neudržel smích.

,,Vždyť ti bylo patnáct, Wille!"

On se ale nesmál. Otočila jsem se tváří k němu a po hmatu našla jeho obličej. Neviděla jsem na něj, ale měla jsem pocit, že se teda určitě neusmívá.

,,Vlastně jsi byl dítě," zašeptala jsem.

,,Totálně zamilovaný dítě," přiznal šeptem a já okamžitě ruku stáhla. Do očí se mi nahrnuly slzy.

,,Zamilovaný?" Zeptala jsem se.

,,Do tebe. A jsem pořád."

Bodlo mě u srdce. ,,To nemůžeš."

Zasmál se. ,,Zakazuješ mi to? Mimochodem, čekal jsem jinou reakci."

Popotáhla jsem. ,,Jo? A jakou?"

Ucítila jsem dotek na své tváři, po které mi zrovna stékala jedna slza. Setřel mi ji a palcem mě pohladil po lícní kosti.

Peřiny zašustěly, když se pohnul a sklonil se ke mně. I v té tmě našel mé rty a políbil mě. Tělem se mi rozlilo sladké mravenčení a po zádech mi přeběhl mráz, který prosákl i do mých žil a vlil se mi do krve. Ta teď putovala mnohem rychleji, protože i srdce mi bilo rychleji a každá buňka v mém těle se začala radovat.

Nečekal na moji odpověď ani reakci. Něžné polibky nabraly na dravosti a Will mě svou váhou vtlačil do matrace.

Jedna moje část se skoro roztrhla štěstím, ale ta druhá začala jako obvykle panikařit. Přesně tuhle část jsem se snažila odsunout na vedlejší kolej. Jenže když mi Will bez varování vjel rukou pod tričko, začala jsem prohrávat na plné čáře.

,,Wille, počkej," odstrčila jsem ho a jen děkovala Bohu, že je tma. Nejspíš jsem byla rudá až za ušima.

Mlčel. Dobře. Super.

,,J-já, ehm, víš," zakoktala jsem se. Zavrčela jsem. ,,Nemůžu. Prostě to nejde."

Povzdechl si. Zlobí se?

,,Já vím. Promiň."

,,Ne, to já se omlouvám, ale prostě-"

Umlčel mě polibkem, při kterém jsem se zase skoro rozpustila. ,,Neomlouvej se. To já bych se měl omluvit."

,,Ty nemáš za co," namítla jsem.

Zasmál se. ,,To teda mám, Jamie. Ani jsem se nezeptal, jestli vůbec chceš-"

,,Jasně, že ano," vyhrkla jsem a teď byla opravdu vděčná za tmu. ,,Ale dneska už toho bylo prostě hrozně moc. A já jsem, ehm, unavená. A tak."

Slyšela jsem, jak se uculil. ,,Jo, já vím."

Ticho. ,,Tak co mi na to řekneš?"

,,Na co?"

,,Že jsem se do tebe zamiloval a nevím, co s tím. A že mě užírá pohled na tebe s tím plavčíkem. A že mě štve moje stupidní sestřenka a Chloe, které tím nejspíš dost ublížím."

Skoro jsem to nestačila vstřebat. ,,Já nevím. Jill a Chloe mě taky štvou, to ti řeknu rovnou."

,,A to moje přiznání?"

Kousla jsem se do rtu a chvíli přemýšlela. ,,Nejspíš, ehm-ehm... nejspíš jsme na tom stejně."

...........

#TeamWill X #TeamLiam ????

:))

Chrissy