Invisible

/49/

*Vřele doporučuji písničku v linku.*

  Dívka stála se skromným výrazem před zrcadlem. Bylo půl páté. Slušnou chvíli se v zrcadle jen tak nečinně pozorovala. Analyzovala všechny své chyby a přednosti, dostatky i nedostatky a připadala si zvláštně. Jistě, měla kruhy pod očima z neustálého nedostatku spánku, byla pobledlejší než obvykle, možná i trochu hubenější, ale to nebylo ono. Nebylo to to, co jí připadalo tak jiné.

Normálně by jí časem připadalo, že se snad pomalu vytrácí. Že z postavy před zrcadlem nakonec nezbývá nic než pouhopouhý odraz. Ale dnes tam byla. Celou tu dobu, co se do toho zrcadla dívala, tam byla. Nebyla průhledná, nebyla přehlédnutelná, nebyla neviditelná. Netušila, kde a kdy nastal takový obrat, ale okamžitě si to zamilovala.

Dívka stočila pravý koutek lehce nahoru a vykouzlila tím na své tváři malý úsměv. A pak, jak se tak pozorovala, jí zcela spontánně prolétla hlavou jedna myšlenka.

Jsi krásná, Mio.

Jen tak, zcela nenuceně. Ta myšlenka byla tak přirozená, jako kdyby prolétla dívce hlavou každý den. Přesto bylo zvláštní slyšet to od sebe samé, Mie to bylo přímo k podivu. Ale už tu myšlenku nechtěla nikdy pustit. Nechtěla si zase si připadat jako ta malá, neviditelná holka, jež stále jen přemýšlí o nekončícím seznamu svých slabin. Nechtěla přemýšlet o všech svých chybách a vadách, když prochází kolem zrcadla či výkladní skříně. Chtěla se poprvé za celý svůj život začít milovat takovou, jaká je. Chtěla zasít to malé semínko sebe-respektu a nechat ho vyrůst, rozkvést a poctivě se o něj starat se vší láskou, jež v sobě má.

Přemýšlela nad Jackem. Nad tím nešťastným mladíkem, od jehož přítomnosti ji dělila již jen slabá půlhodinka. Přemítala nad tím, zdali si také připadá prostě krásný. Jestli se naučil pokorně přijmout své vady (jakože ji na něm v tu chvíli žádné nenapadly) a naučil se s nimi zacházet, pracovat, vysmát se jim. Dospěla k závěru, že určitě ano. Kdyby ne, nezamilovala by se do něj tak snadno. Nebyl by to Jack.

Mia pořádně nevěděla, co mu na jejich brzké schůzce vlastně říct, jak mu své pocity vysvětlit a vylíčit. Nevěděla, zdali je schopná na všechno zapomenout, hodit vše za hlavu a dát mu tu šíleně drahou druhou šanci. Nevěděla, zdali by další zklamání vůbec zvládla. Teď, když se poprala s jedním z nejtěžších období svého života, nevěděla, jestli by byla na další možný boj ještě někdy připravená. A už vůbec netušila, zdali by z něj byla schopna vyjít jako vítěz. Jako člověk, který přes všechna úskalí zůstal a se zaťatými zuby bojoval dál.

Otec dívce vždycky říkával, ať se před ostatními naučí upřednostňovat jednoho jediného člověka a to sebe. Že to znělo sobecky, byla jedna věc. Že to bylo něco, co Mia ve svém životě celé ty roky nezbytně potřebovala, byla věc druhá. Avšak vložit svou křehkou důvěru a své štěstí do mladíkových rukou bylo s její potřebou ve značném rozporu. Bylo to lákavé, ne rozumné. Bylo to žádoucí, ne osvědčené. Pocity se v ní mísily, přemítala nad všemi možnostmi a nemožnostmi, omývala je ve své hlavě stále dokola a dokola, nemohla se však dobrat závěru. A tak se před tím zrcadlem pouze zhluboka nadechla, jemně zavrtěla hlavou a rozhodla se to nechat prostě být. Dát aspoň něčemu ve svém životě ten nesmírně úžasný volný průběh.

-

„Mio?" Ozval se hlubší, trochu drsný dívčí hlas. Dorrit zastihla svou sestru ještě ve dveřích. Mia se s tázavým pohledem otočila čelem k ní a odhrnula si spadlé prameny z tváře.

„Ano, Dorrit?" otázala se lehce nesměle.

Bylo vidět, jak Dorrit se svým dotazem lomcuje a zvažuje, zdali má cenu ho podávat.