Invisible

/28/

Chladné, mrazem obehnané měsíce pominuly a na svůj stupínek slávy začalo po dlouhé kruté zimě konečně nastupovat jaro. Mia seděla se spokojeným výrazem na zápraží a pozorovala, jak se staré zmrzlé stromy pomalým tempem opětně probouzí k životu. Pozorovala Slunce, jak se s námahou dere ze silného sevření mračna a probojovává si cestu do hlavního centra dění. Jak si ptáci ladí své hlasivky, aby se zase mohli znovu připojit do hlučného sboru. Cítila jemný vánek, který dodával vzduchu kolem ní příjemnou svěžest a s něžností a dávkou neobyčejné lehkosti ji hladil po tváři. Vnímala i to, jak jí s nezkrotnou hravostí šmodrchal vlasy. Mezi prsty svírala horký čaj a přes kolena měla přehozenou deku. Cítila se docela jinak. Krásně.

‚‚Mio?'' uslyšela uvnitř zahalekání její matky. ‚‚Přestaň zase venku čekat na veverky a pojď mi radši pomoct protřídit prádlo.''

S protočením očí přerušila dívka ranní idylku a vrátila se s tou největší nechutí zpět do domu.

‚‚Na pozorování mezi-obdobních změn není nic špatného!'' obhajovala se. ‚‚A navíc je to rozhodně zábavnější než se dohadovat čí ponožky jsou čí,'' ušklíbla se.

‚‚To rozhodně ano, ale pokud nechceš chodit pro příští dva týdny bosa tak tohle roztřiď. Můžeš pozorovat jedinečné ponožkové vzory a jejich neobyčejně jemnou tkaninu,'' zabásnila její máma a jednu ponožku po ní hodila.

‚‚Po ničem jiném netoužím,'' protočila očima Mia a pustila se do práce.

-

Po obědě se dívka rozhodla tak jako každou sobotu zajít do knihovny a celkově dělat věci, které má ráda. Což znamenalo také vytočit Jackovo číslo a domluvit si s ním schůzku. Jak patetické.

‚‚Jack Sterling,'' ozval se na druhé straně chraplavý hlas.

‚‚Ahoj, tady Mia,'' prohlásila až moc nadšeně. Musela si lehce odkašlat, aby tím svůj nadmíru šťastný tón aspoň trochu usměrnila. ‚‚Máš dneska něco?''

‚‚Jo něco by se našlo, ale stejně si na tebe udělám čas,'' uchechtl se a Mia si jen představovala, jak se musí na druhé straně samolibě křenit.

‚‚Jak víš, že s tebou chci zrovna dneska trávit svůj volný čas?'' namítala Mia naoko dotčeně, ale musela se kousnout do rtu, protože na to předem znala odpověď. Tenhle kluk jí prostě zná víc, než se zná ona sama.

‚‚Haha, Mio,'' zasmál se Jack. ‚‚Každou sobotu voláš, abychom se sešli. Je to předvídatelný jako romantickej film,'' uchechtl se.

‚‚Dobře. Dobře. Dostal jsi mě,'' protočila očima, ale uvědomila si, že je to k ničemu, když ji nevidí. ‚‚Sejdeme se před knihovnou?''

‚‚Fajn. Tak ve tři?''

Přikývla.

Ah, jsem to ale idiot, pomyslela si.

‚‚Dneska ve tři,'' odsouhlasila a s hlasitým povzdechem zavěsila. To se zase předvedla.

‚‚Tebe sledovat při telefonování je hotový komický zážitek,'' prohlásila s uchechtnutím Miina máma. ‚‚Ani nevíš, jaké výrazy na té své hezké tvářičce dokážeš,'' zasmála se.

‚‚Moc vtipné,'' zašklebila se Mia a vyběhla světelnou rychlostí schody do svého pokoje. Opravdu moc moc vtipné.

-

Pomalé kroky narušovaly klid tiché osamělé ulice. V nejbližších padesáti metrech nebylo ani živáčka. Nebo aspoň to si Mia myslela, dokud pár domů před sebou nezahlédla dívky ze své školy. Uchichotané a přímo zlomyslné spolužačky, které jí uměly za každé situace udělat ze života peklo. Naneštěstí šly přímo naproti ní a dalším významným mínusem pro Miu bylo, že si jí všimly dřív, než stihla nepozorovaně zabočit do nejbližšího vchodu. To ji přivedlo už poněkolikáté k zjištění, že není neviditelná, i kdyby si to v určitých chvílích sebevíc přála.