Invisible

/31/

‚‚Maggie, pospěš si. Za dvacet minut tam máme být,'' popoháněla Mia netrpělivě svou kamarádku, která si už po páté zaměnila perlové náušnice za třpytivé pecky.

‚‚No jo pořád. To je dneska svět,'' zabrblala zkroušeně Maggie a přicvakla si po dlouhém výběru náušnici perlovou.

‚‚Dneska je svět úplně stejný jako včera,'' ušklíbla se Mia a netrpělivě mačkala kliku od Maggina pokoje. Když už se kamarádka konečně odtrhla od zrcadla, otevřela dveře s takovou prudkostí, že kdyby za nimi někdo stál, odešel by nejméně s těžkým otřesem mozku.

‚‚Klid kovbojko. Ty dveře za to nemůžou,'' pronesla mužským podtónem Maggie.

Mia na ni jen dětinsky vyplázla jazyk a seběhla schody k domovním dveřím, které měla v plánu otevřít s úplně stejnou prudkostí jako ty předchozí.

-

Travnatý areál školy se začínal plnit formálně oděnými adolescenty s přehnaně nadšenými výrazy a mutujícími hlasivkami. Puberťáky se to tu doslova hemžilo a Mia jen zoufale doufala, že to bude Jack s tou největší ladností přehlížet. Až doteď si neuvědomovala, jak mu taková akce může připadat dětinská.

‚‚Tak kdepak je ten tvůj amant?'' sklonil se k ní Raul a lehce se zachichotal.

Mia se otočila se kolem své osy, a když Jacka ani nikoho mu podobného neviděla, pokrčila rozpačitě rameny. Věděla, že musí dorazit každým okamžikem a tak si s tím moc hlavu nelámala.

‚‚Zajímalo by mě, kdy hodlá dorazit Marlene,'' prohlásila Maggie a bedlivě si proměřila okolí. ‚‚Raule, neviděl jsi jí tu někde?''

‚‚Má informovanost je na stejně vysoké úrovni jako ta tvoje,'' odpověděl opovržlivě, jako by byl na Marlene snad stále naštvaný kvůli tomu hloupému incidentu z bistra.

Oni o vlku a vlk byl blíže, nežli vůbec tušili.

Na příjezdovou cestu vjela černá limuzína. Už to by bylo samo o sobě neobvyklé, protože kdo by proboha jezdil na školní akci v limuzíně? Ještě větší neobvyklostí byla ale dívka horečnatě mávajíc z horního okénka luxusního auta. Nebyla to ledajaká dívka, jelikož kdyby to byla jen ledajaká dívka, necivěli by Mia, Raul ani Maggie tak, jak na ni civěli právě v onu chvíli. Tou dívkou v limuzíně nebyla totiž královna školní smetánky zoufale si nahánějíc ztracenou pozornost. Nebyla to ani pomatená středoškolačka, která si spletla obyčejnou školní slavnost s maturitním plesem.

Tou dívkou v limuzíně byla totiž Marlene. A jakmile tato šílená a evidentně opilá Marlene spatřila své zmatené přátele, začala mávat s ještě větší mermomocí a pochopitelně nezapomněla rozdávat nadšený, však v jejím případě snadno čitelný výraz skryté pohrdavosti svému nejbližšímu okolí.

‚‚No to si děláte humor,'' mávl rukou Raul a nemohl setřást ten udivený ba i lehce uražený výraz.

‚‚To teda. Jede si limuzínou a ani nebrnkne, jestli nechceme svézt? Co je tohle za morálku?'' postěžovala si Maggie a Raul nad její omezeností jen protočil očima. Mia stále jen nepohnutě stála bez jakékoli snahy zapojit se do konverzace. Byla až příliš vyvedená z míry.

Marlene za tu dobu stihla velmi neelegantním způsobem vylézt z již zmiňované pozornost přitahující limuzíny a zamířila si to tím nejméně ladným krokem ke svým stále ještě zmateným přátelům. Ti, ale netušili, že ten největší šok nastane až potom.

Marlene na sobě měla šaty.

Marlene zatracená Kingová měla na svém silném těle pastelově růžové šaty.