Pravidla hry ✔

Jenom moje rozhodnutí

,,Už?" Podivil se Liam.

,,Jojo, už budeme muset jít. Nicole nejspíš ještě nespí a mamka musí mít nervy," usmála se Terry.

,,Nicole?" Ujelo mi.

Přikývla. ,,Dcerka. Jsou jí dva."

Dan, Patrick a snoubenci odešli. Wendy ještě chvíli zůstala a nabídla se, že pomůže uklidit.

Když jsme s Wendy postávaly v prostorné kuchyni a skládaly nádobí do myčky, otočila se na mě s jiskrami v očích.

,,Ty, Jamie?" Oslovila mě. Opřela jsem se o kuchyňský pultík.

,,Ano?"

Naklonila se ke mně tak, aby nás nikdo neslyšel. ,,Jestli se chystáš Liamovi ublížit-"

,,Půjdeš po mně, chápu," vyhrkla jsem.

Překvapilo mě, že zavrtěla hlavou. ,,O to se postará Terry. Já ti jen řeknu, udelej to šetrně. Liam vypadá jako vůl a možná někdy i je, věř mi. Ale v životě bys ho nechtěla vidět sklíčeného," šeptala.

Přikývla jsem a v krku se mi znovu udělal knedlík. ,,Ale proč bych mu měla chtít ublížit?"

Pokrčila rameny. ,,Zlato, je ti sedmnáct. Jsi mladá, s prominutím blbá, když to mám říct takhle. Vidím to na tobě. Ty do Liama nejsi zamilovaná."

Kousla jsem se do rtu. ,,To nemůžeš vědět, Wendy."

Uchechtla se. ,,Taky mi bylo sedmnáct, broučku. Teprve nedávno."

A s tím mě objala na rozloučenou a vypochodovala z místnosti.

Pořád jsem se opírala o pultík, zuby jsem drtila svůj spodní ret a v hlavě mi rezonoval hlas milé Wendy. Byla ke mně upřímná. Jo. Upřímnost byla vlastnost, kterou jsem naprosto postrádala.

Do kuchyně vešel Liam. Usmíval se jako sluníčko. Popošel ještě kousek ke mně a vzal mě za ruce. Rychle jsem zkontrolovala čas.

Fajn. Devět večer.

Sklonil se ke mně a dal mi jeden rychlý polibek. Potom se odtáhl a s lišáckým výrazem se mi zahleděl do očí. ,,Konečně sami," zašeptal.

Do WC kachny!

Chtěl mě znovu políbit, ale odtáhla jsem se. Zarazilo ho to.

,,Jamie?"

Polkla jsem. ,,Pockáš chviličku, prosím? Potřebuju si jen něco vyřídit, jo?" Vysoukala jsem ze sebe. Zamračil se, ale nic nenamítal.

,,M-mohla, teda, ehm. Kde je tu koupelna?" Vykoktala jsem. Maličko se pousmál a následně mi ukázal bílé dveře na rohu.

Poděkovala jsem a odběhla. Cítila jsem se opravdu strašně. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře a ocitla se v hezky zařízené moderní koupelně, vytáhla jsem si ze své malé kabelky mobil a vytočila Harpeřino číslo. Zvedla to téměř okamžitě.

,,Harper, já nemůžu!" Křikla jsem.

Šramot, ticho...

,,Harp!"

,,Šmarjá, co ječíš?"

,,Bože můj," vydechla jsem.

,,Jsi v pořádku, Jamie?" Zněla starostlivě.

,,Právě, že vůbec. Jsem totálně v hajzlu," zachechtala jsem se.

,,Cože? Co-co, počkej. Co se stalo? Udělal ti něco?"

,,Zatím ne," zašeptala jsem.

,,Cože? Kde jsi? Co se děje?"

,,Jsem z toho na prášky. Stojím v jeho koupelně. Harper, já to nedám. Je to úžasný člověk a já si ho prostě nezasloužím! Měly jsme radši vybrat nějakého blba. Jenže Liam to se mnou myslí smrtelně vážně, Harp. To je ten problém. Nedokážu to udělat s někým, komu na mně nejspíš dost záleží a pak ho odkopnout jako děravou botu. To prostě nejde!"

Zase šramot.

,,Harper? Harper, jsi tam?"

V pozadí se ozvaly hlasy.

,,Kdo to je, Harper ?"

Ale ne. Jill.

,,To je Jamie."

,,A co potřebuje?"

,,Je u Liama."

,,Harper?" Sykla jsem.

Zase hlasy. Šramot a nakonec...

,,Ta kráva zavěsila!" Užasla jsem. Schovala jsem mobil do kabelky a sjela po dveřích na dlažbu. Kamarádky. Díky, Harper.

Po chvíli, která se mi zdála snad nekonečná, mi přišlo další upozornění. Zjistila jsem, že mi píše Will. A Jill. Což jsem teda, ehm, vůbec nečekala.

Chybis mi, Jamie. W

Tak schvalne, princezno. Schvalne, jestli to das.

Nevěděla jsem, co dělat. Nakonec jsem se však rozhodla a zopakovala si svou mantru: ,,Je to sázka," přičemž jsem se zvedla a vyšla za Liamem.

A ať už jsem se rozhodla dobře, nebo ne, bylo to moje rozhodnutí a kecat jsem si do něj směla pouze já.