Lukáši? Musím Ti Něco Říct...//Letr

Part #10

⬆⬆⬆⬆⬆⬆⬆⬆⬆⬆⬆
Vspínej dál k letu svý křídla promrzlý, pláchnout zkus z opratí....❤
Chvátej vstříc létu lásky, kde všechno zlý v krásný se obrátí....♡
Písnička od andělů....

Jdeme na to...😳😇😍😊

Pavel:

,,Lásko." Zašeptal jsem Pavlíně do ucha, a ještě víc ji si ji přitiskl k sobě. Pavlína je má úžasná holka, která mě nemiluje kvůli tomu, že jsem Petrův nejlepší kamarád. Když jsme se poznali, tak ani nevěděla, že nějaký Petr existuje.

,,Jen si skočím na záchod. Hned jsem tu." Mrkla na mě a odcupitala pryč. Začaly se otevírat dveře od Petrova pokoje. Vyšel Petr, který se tak tak držel na nohou a silně se opíral o futra.

,,Pavle.." řekl chraplavým hlasem a spadl na zem. Okamžitě jsem vyskočil z pohovky a přiběhl k němu. Byl v bezvědomí.

,,Pavlíno! Pojď sem, rychle!" Uslyšel jsem spláchnutí a následný dupot mířící k nám.

,,Bože, co se stalo?!" Vyjekla a klekla si k Petrovi.

,,Zkolaboval. Zvedni mu nohy, ať se mu do mozku nažene krev." Přešla mu k nohoum, které zvedla. Ani po pár minutách se Petr neprobouzel. Měl ztěžklý dech a úplně bledou barvu.

,,Musíme zavolat záchranku." Řekla Pavlína a opatrně položila Petrovyq nohy na zem. Vytáhla telefon a vytočila 155. Řekla jim všechno potřebné. Došel jsem do kuchyně, namočil utěrku a přiložil ji Petrovi na čelo. Z venku jsem uslyšel sirény sanitky, a následný zvuk zvonku. Doběhl jsem ke dveřím. V nich stali záchranáři. Pustil jsem je dovnitř a oni se okamžitě ujali Petra. Odnesli ho na lehátku. S Pavlínou jsme si rychle obuli boty a následovali záchranáře do sanitky.

,,Může jet pouze jeden." Řekl záchranář a podíval se na nás.

,,Nebude ti to vadit?" Zeptal jsem se Pavlíny a omluvně se na ní podíval.

,,Vůbec! Hlavně ať je v pořádku." Řekla dost ustaraným hlasem a smutně se podívala na Petra.

,,Musíme jet." Napomenul nás záchranář a zavřel dveře od sanitky. Cestou do nemocnice jsem stále koukal na Petra s kyslíkovou maskou na obličeji a přemýšlel. Lukáši.. za tohle můžeš ty.. Pomyslel jsem si.

Lukáš:

Nikol mi seděla na klíně. Hlavou mi létaly různé myšlenky. Jenže najednou proletěla jedna, která překazila vášnivé líbání s Nikol. Odtrhl jsem své rty od těch jejích.
,,Děje se něco?"

,,Slez ze mě prosím." Slezla a sedla si vedle mě. Jednou rukou jsem si podepřel bradu a přemýšlel. O Petrovi. Přepadl mě strašně divný pocit.

,,Lukáši, tak co je?" Zeptala se už podruhé Nikol a položila mi ruku na rameno.

,,Nic. Jen mi není nějak dobře, promiň." Zalhal jsem a dál propaloval podlahu mým pohledem.

,,Tak půjdeme spát? Myslím, jako opravdu spát, ne to druhý." Zasmála se. Já jen zvedl jeden koutek úst a tím se pokusil o "úsměv".

,,Dobrý napad." Zvedl jsem se z gauče a zamířil si to do ložnice. Chtěl jsem si vyndat triko na spaní ze skříně, ale cinkl mi messenger. Vyndal jsem mobil z kapsy a odemkl obrazovku.

Pavel: "Mám pro tebe zajímavou zprávu. Petr je v nemocnici, vidíš, co jsi způsobil?"

S lehkým zaduněním jsem dopadl na postel a chytl se za hlavu. Prudce jsem zavřel oči a skousl si ret. Ucítil jsem cosi horkého na tváři. Slzy... uslyšel jsem kroky mířící ke mně.

,,Co se stalo?"

,,Ten koho miluju je v nemocnici. A můžu za to já. On teď kvůli mně leží v nemocnici..." nastalo ticho.

,,Eh. On?" Vyšlo nakonec z Nikol a mně se zrychlil tep. Jen jsem si bezmocně povzdechl.

,,Jo, on. Chtěl jsem ti to říct, už předtím."

,,To je v pořádku. Nic se neděje. A neboj, neodsoudím tě za to. Pořád pro mě budeš ten úžasný Lukáš." Lehce jsem se usmál a otřel si slzy.

,,Děkuju." Obejmul jsem jí, vzal si věci na spaní a šel se osprchovat. Po mně šla do sprchy Nikol. Když byla vysprchovaná, tak si lehla ke mně do postele a já vedle ní.

,,Dobrou, Luky."

,,Dobrou." Vůbec jsem nemohl usnout. Opatrně jsem vstal, abych nevzbudil Nikol. Bylo něco kolem půlnoci. Oblékl jsem se, vzal si klíče, mobil a napsal Nikol vzkaz a u něj jí nechal náhradní klíč od bytu. Nazul jsem si boty, vyšel ven a zamkl za sebou dveře.

Lukáš: "Pavle? Můžu přiject?"

Kupodivu byl vzhůru a zobrazil si to.

Pavel: "Můžeš. Zítra půjdeme spolu za Petrem."

Lukáš: "Dobře."

Nastartoval jsem motor a vyjel vstříc Praze.

**Na druhý den**

Petr:

Chtěl jsem strašně moc otevřít oči, ale nešlo to. Jako bych měl víčka z olova. Byl jsem vzhůru, ale vyčerpaný. Ucítil jsem dotek na mé ruce a následný povzdech.

,,Strašně mě to mrzí." Lukáš. On je tady.

,,Kdybych se nechoval, jako pitomec, tak tady teď neležíš. Jestli mě slyšíš, tak prosím odpusť." Přemohl jsem se a pohl palcem. Trochu cukl rukou.

,,Super, už mám i halucinace." Uchchetl se. Znovu jsem pohl palcem, ale tentokrát ho pohladil po hřbetu ruky.

,,P-petře?" Zkusil jsem pohnout víčky. Opravdu. Šlo to, mohl jsem otevřít oči! Pomalu jsem je otevřel. Lukáš měl slzy v očích a usmál se.

Už jsme zase spolu..