Lukáši? Musím Ti Něco Říct...//Letr

Part #8

Lukáš:

Přijel jsem do mého rodného města, a procházel se po tamějším parku. Všechny lavičky byly přeplněné. Až na jednu. Seděla tam mladá slečna a koukala do mobilu.

,,Eh...můžu si přisednout?" Zeptal jsem se opatrně. Zvedla hlavu a usmála se.

,,Jasně." Řekla a pokynula rukou na místo vedle ní.

,,Děkuju." Sedl jsem si vedle ní a koukal do prázdna. Oči mne pálily a jen tak tak jsem zadržoval slzy. Ucítil jsem dotyk na mém rameni.

,,Jste v pořádku?"

,,Ani ne."

,,Nikol Ševčíková." Usmála se a podala mi ruku. Potřásl jsem si s ní a taky se představil.

,,Lukáš Bundil." Usmála se. Strašně krásně se usmívá. Celá je nádherná. Povídali jsme si. Každý o sobě něco řekl. Vynechal jsem tu část, že jsem na kluky a co mi udělal Petr. A můj smutek svedl na to, že mi dala holka kopačky.

,,Ufff...už je trochu chladno." Řekla a otřásla se zimou. Dal jsem jí ruku okolo ramen.

,,Děkuju, teď je to lepší." Pořád se usmívala jako sluníčko. Dávala mi tolik pozitivní energie, že jsem na Petra téměř zapomněl.

,,Tak si půjdeme někam sednout. I mbě je zima." Kývla hlavou na souhlas, tak jsme se zvedli a vydali se do kavárny.

Nikol:

Luky je strašně milý a laskavý. Už když jsem ho viděla u lavičky, tak mi bylo jasné, že z nás dvou budou kamarádi.

Jen mě strašně mrzelo, že byl smutný. Ale jak jsme se začali bavit, tak z něj všechen smutek vyprchal. Hodně se mi zalíbil. A navíc nemá holku, takže u něj mám šanci.

Když mě obejmul kolem ramen, tak to bylo úžasný. Cítila jsem se v bezpečí, a připadala si milovaná.

Když s ním teď popíjím presso a koukám do jeho třpytivých očí, na jeho rty, které se nádherně usmívají. Tak ho mám ještě radši.

Vypráví mi nějakou historku, a já mu s podepřenou bradou zamilovaně hledím do očí. Jenže. On dělá, jako by se nic nedělo. Prostě ignoruje mou snahu.

Venku už bylo šero.

,Luky. Půjdeme už? Je docela tma."

,,Ach jo, proč to tak rychle uteklo? Je to s tebou strašně fajn."

,,No jo. S tebou taky." Usmála jsem se a podala mu ruku. Vložil do ní tu svou s stiskl ji. Z dálky by to možná vypadalo, že jsme pár. Kéž by.

,,A nechtěla by jsi. Jet do Prahy?"

,,Tak daleko? Nemám tam kde být."

,,To nevadí, já-" nedokončil větu, protože mu cinkl messenger. Vyndal telefon, odemkl obrazovku, a začal si číst zprávu.

Úsměv, který měl doteď na tváři byl ten tam. Nasadil smutnou tvář.

,,Stalo se něco?"

,,Ne, jen mi napsal můj. Kamarád." usmál se. Falešný úsměv. Jasně.

,,Aha."

"Hele, půjdeme. Musím domů." Řekl smutně. Nechci ho vidět smutného.

,,Tak dobře." Zvedli jsme se od stolu a Lukáš zaplatil. Je strašně hodný.

Vyšli jsme ven a já ho zastavila. Spojila jsem naše rty. Ale. On nespolupracoval.

,,Promiň. Já nemůžu." Řekl a jemně mne odstrčil.

,,Promiň." Měl kamennou tvář. Kdybych to měla říct hůř. Měl ji úplně bez citu.

Doprovodil mě až k mému domu. Dala jsem mu pusu na tvář, a šla ke dveřím. Když jsem se ohlédla, tak šel pryč se sklopenou hlavou.

Tady něco nehraje..

Petr:

"Lukáši, proč?! Proč zrovna Slzu?! Jen kvůli zas*aný puse?! Já tě miluju, chápeš to?! Nemůžu být bez tebe. No tak. Lukáši. Smiluj se. :'( "

"Na tuto konverzaci nemůžete odpovědět."

"Do hajzlu!" Zařval jsem a hodil telefon na zem. Prasklo ochranné sklo. Bylo mi to jedno. Takže už ho nemám jak zkontaktovat. Leda, že přes Instagram Slzy.

Najel jsem na Instagram direct a začal psát zprávu.

"Lukášku. Prosím, přestaň mě ignorovat. Ani netušíš, jak moc mi to ubližuje. Vím, že jsem udělal chybu, ale prosím odpusť mi. Miluju tě. <3"

Odeslal jsem to. Malé oko mi dalo znamení, že si to přečetl. Ne, nebolkuj. Prosím.

L: "A víš, jak jsi ty ublížil mě ?"

P: "Proč děláš z jediný pusy takovou pohromu?"

L: "A co by jsi na mém místě dělal ty?"

Má pravdu. Co bych dělal já na jeho místě? Nejspíš to samé...

P: "No tak. :("

L: "Jdi se vykousnout s Pavlem a mně dej laskavě pokoj!"

P: "Nech toho :'( Vážně. Lukášku, moc tě prosím, odpusť mi."

L: "Lukáška si strč za klobouk!"

P: "Luky.. :(( Jak ti mám ještě dokázat, že to byl jen vtip na Pavla. Že miluju tebe a nikoho jiného? Že jsi pro mě všechno, co jsem kdy měl...."

L: "Ty už mi radši nic nedokazuj...ty dokážeš leda tak zlomit srdce.... "

P: ,,Jenže...já tě miluju.:-[ "

L: "Já tebe taky..."

Tohle byla poslední zpráva, protože hned, jak to napsal si mě zablokoval. Zvednul jsem se z postele a přišel k Pavlovi.

,,Pájo?"

,,Jdi pryč."

,,No tak. Chci. J-jen radu, pomoc," povzdechl jsem si.

,,Cak dělej."

,,Lukáš mi nevěří, že to byl jen vtip."

"To máš blbý.. a teď vypadni. Nemám na tebe náladu," Vyprskl, jako naštvaná kočka.

,,Jdu," hlesl jsem skoro neslyšně a odešel zpátky do pokoje a svalil se na postel.

Víc v hajzlu to už být nemůže.

To je pro dnešek všechno. :33