Krátké jednodílovky sesmolené v doprovodu paniky - jelikož, jinak už to asi neumím =) Kdyby někdo chtěl z některé z nich udělat normální příběh, budu jedině ráda =)
Neviděl jsem ho sotva dva dny, ale i tak jsem se nemohl dočkat, až to zatracené letadlo přistane. Hustě sněžilo a já se celou dobu bál, že se mu mohlo něco stát. Nikdy nebyl dost v bezpečí. Už vůbec ne, když byl daleko ode mě. Nenáviděl jsem, když jsme každý museli letět skoro na druhý konec světa – pryč, daleko od sebe.
Byl jsem nervózní. Tolik moc. Bylo mi až moc velké teplo na to, že kolem chumelilo a vítr rozháněl sníh všemi směry. Rozepnul jsem dlouhý zimní kabát a nechal studený vzduch ovinout celé mé tělo.
Přistaň. Přistaň. Už prostě přistaň, ty hloupý kráme!
Musel jsem sevřít oči, když se konečně to obří, letecké monstrum dotklo země. Nenáviděl jsem létání. Nenáviděl jsem, když musel létat beze mě. Sám. Obklopený tolika lidmi, co si ho mohli dobírat za všechny ty věci, které občas dělával, když se neovládl.
Konečně se ke mně přidal člověk ve svítivé vestě a v bezpečí mě dovedl až k letadlu. Tohle byla jedna z těch výhod - být tak nějak slavný – mít lidi, co pomůžou všude. Connor to nikdy neviděl tak pozitivně. Pro něj byli lidi jen zlouni – jak jim říkával, protože se mu většinu času jen smáli, když ukázal jeho pravé já.
Přejížděl jsem pohledem každého člověka, který vystoupil z letadla, ošil se zimou a následně opatrně začal scházet ze schodů. Byl jsem tolik netrpělivý.
Jistě.
Musel vyjít jako poslední. Jak jinak.
Dlouze jsem vydechl a nervózně přešlápl, přicházejíc blíž ke schodům, které vedly z letadla. Bral ty schody po dvou. Doslova jsem zadržoval dech a čekal, kdy zakopne.
„Whoa, zpomal," objal jsem ho pevně, když mi nedočkavě padl kolem krku, zachumlávající se pod teplý kabát. „No tak Connie. Vyrostl jsi v Minessotě, to já bych tu měl být zmrzlý," pomohl jsem mu dostat kabát přes zbytek jeho třesoucího se těla. Jen spokojeně zamručel a přitiskl se víc na mě, hlavou drkajíc do mé brady.
„Zima není ten problém, hmm?" pohladil jsem ho lehce po zádech a pomalu nás začal směrovat do autobusu, v kterém už všichni nedočkavě čekali.
„Je tak těžké nebýt sám sebou, Tro," zvedl ke mně uslzená očka hned, co se autobus rozjel. Zapletl jsem mu prsty do vlasů a odstranil na stranu všechny ty pramínky, které mu padaly do zelinkavých očí.
„Já vím," prohodil jsem tiše, abych na nás zbytečně nepřipoutával zvědavé pohledy, „hotel je kousek a mám pro tebe dárek, pokud vydržíš," chytl jsem ho pevněji, když jsme vjeli do zatáčky.
„Chci ho hned!" Vypískl nadšeně a zvedl hlavu tak, aby na mě viděl.
„Je na hotelu Connie, musíš vydržet. A buď tiše, ano? Nechceme, abys byl zase smutný z toho, co lidi říkají, že ne?" mrkl jsem na něj a znovu si ho vtáhl do objetí.
„Ne," zamumlal, „omlouvám se. Nechceme," vydechl, snažíc se najít pohodlné místo na mé hrudi.
„Pojď, najdeme tvoje kufry a pak už můžeme být jen spolu," pomohl jsem mu vystoupit a zamířil za zbytkem davu.
--
„Dárek Tro, říkal jsi, že pro mě máš dárek," poskakoval nadšeně po hotelovém pokoji v momentě, kdy jsem za námi zaklapl dveře.
„Nevím, jestli si ho zasloužíš?" škádlil jsem ho a kochal se tím dokonalým výrazem, který na jeho tváři vytvořil. „Byl jsi hodný?" popostrčil jsem ho, když si jen nervózně hrál s prsty.
„Mhm," přikývl rychle. Nebylo těžké poznat, když lhal. Byl v té chvíli až moc zrychlený.
„Máš ještě jeden pokus na to odpovědět správně," udělal jsem k němu několik kroků a opatrně mu zvedl hlavu. Nerad jsem ho tlačil do takových věci. Věděl jsem, že se necítí dobře. Že o tom nechce mluvit. Ale měli jsme dohodu, že se bude chovat dospěle, pokud nebudu kolem. A on hrdinsky slíbil, že to zvládne. Nešlo o to, že by mi jeho dětské chování vadilo. Vůbec ne. Miloval jsem, když byl takový. Jen ne všichni to vždy brali dobře.
„Bylo to jen jednou," zamumlal téměř neslyšitelně, zatímco se slzy hrnuly z jeho očí, „měl jsem mít ten rozhovor ohledně mé knihy a ten člověk byl pitomec a já dostal strach a pak jsem utekl. A. A. Měl jsem Cam sebou. V tašce. Potřeboval jsem ji," popotahoval ve snaze se nerozbrečet naplno.
„Viděl to někdo?" setřel jsem všechny ty neposlušné slzičky z rudých tvářiček.
„Ne Tro, slibuju, že ne," nadechl se několikrát splašeně.
„Shh, klid. Pak jsi přece byl hodný kluk, hm? Kdepak je Cam teď?" pokusil jsem se přivést ho na jiné myšlenky. Tohle většinou zabralo. Na toho kočičího plyšáka nedal dopustit.
„Já," zalapal po dechu a vběhl do malé chodbičky, táhnoucí za sebou obří kufr.
„Connie. V klidu," přiklekl jsem si k němu, zatímco s hysterickým pláčem rozepínal všechny zipy.
„Zapomněl jsem na ni!" vykřikl a pak jen vytáhl plyšové kotě, které bylo celou dobu letu zamotané do jeho špinavé mikiny.
„Je v pořádku, vidíš," usmál jsem se na něj, zatímco si tiskl hračku k sobě, „pročpak jsi ji zabalil do špinavého oblečení?"
„Nechtěla letět. Bojí se. Jako ty," zamrkal nevinně, „a já ji nechtěl brát sebou do letadla, protože jsi říkal, že bez tebe musím být dospělý. A ty věci byly jako já. Proto," usmíval se doširoka. Ta slova mě donutila se zachvět. Nejspíš jsem si ho ani nezasloužil. Byl dokonalý.
„Počkej tu chvilku ano?" zvedl jsem se zpět na nohy a čekal na to, až alespoň přikývne. Jenže právě teď byl maličký Connor až příliš zaměstnaný strakatým kotětem, že mi nevěnoval nejmenší pozornost. Otevřel jsem skříň v chodbičce, zvedl dárek, zabalený do balícího papíru s medvídky a vrátil se zpět do pokoje.
„Tohle je pro tebe, Prcku," natáhl jsem k němu věcičku v balícím papíru a čekal, až jí s nadšením příjme, což v cuku letu udělal.
„Mám rád dárky. Děkuju, Daddy," pousmál se. Byl jsem šťastný. Konečně mě tak oslovil. Muselo pro něj být těžké držet to celou dobu v sobě. Chovat se „normálně".
„Dospělácké omalovánky?" zeptal se zklamaným tónem, když se mu konečně povedlo roztrhat všechen papír.
„Otevři to," pobídl jsem ho a sledoval, jak se mu zvedají koutky a pak se jen doširoka usmívá, „takhle budeš moc vybarvovat všechna ta zvířátka a nikdo tě z ničeho nebude podezírat. Všichni dnes barví antistresové omalovánky," natáhl jsem se pro něj a pevně ho objal. Byl jsem za ten nápad rád. Prostě na stránky antistresových omalovánek nalepil několik těch dětských. Pak bude moct být sám sebou. Tak malý, jak jen bude chtít, když zrovna bude čekat na další let.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Já nevím. Na tenhle obrázek jsem zírala moc moc dlouho a měla milion nápadů, ale tenhle prostě vyhrál, protože. No. je to cute a tak? =) A taky proto, že tenhle kink je přes to všechno, jak moc jsem divná můj oblíbený - jen prostě neumím psát milé a nenásilné věci. Snad se bude líbit.
