Na straně zla

12. Believe in the end

Padali jsme. Ve společném objetí jsme se řítili vstříc našemu konci. Bál jsem se, ale ne smrti. Bál jsem se toho, že nás někdo zachrání nebo se vzbudím a zjistím, že to byl jen sen. Neměl jsem důvod se bát smrti, protože tam mě nečekala žádná válka, podvody ani zoufalství, jen mír a vědomí, že jsem za svůj život udělal něco dobrého.
Věřil jsem, že po smrti mě čeká ,,život", ve kterém se nebudu muset dívat na své umírající přátele a sám je vraždit.
Vlastně jsem byl rád, že umírám. Měl jsem naději. Nesplnili jsme misi a já věřil, že jsme udělali správnou věc. Nevěděli jsme sice, jestli si Voldemort nezíská přívěsek nějak jinak, ale i kdyby, tak mu to zabere práci a čas. Ano, čas, ten byl ve válce důležitý a my jsme mohli být rádi, že jsme ho Harrymu a ostatním poskytli, protože právě těch pár dní možná budou potřebovat.
Na konci svého života jsem si uvědomil, že moji spolužáci nebyli zas tak špatní a jsem rád, že jsem je poznal.
Na naší smrti vidím spoustu pozitiv.
Především to, že narušíme Voldemortovi jeho plány a ubydou 2 z jeho řad.
Rozhodně nevím, jestli to nějak pomůže, ale nic jiného jsme v této chvíli udělat nedokázali.
Jo a ještě něco dobrého z toho vyplývá. Už se nebojím říct jeho jméno.

Slovo autora:

Jo, já vím, že jsem je nemusela zabíjet, ale jak jsem řekla už u minulého dílu, nenapadlo mě nic lepšího.
Doufám, že jste si tenhle díl i celý příběh užili. Děkuju za všechny hvězdičky, komentáře i čtenáře, inspirovalo mě to k psaní a rozhodně mě pak příběh víc bavil.
Budu moc ráda, když mi napíšete, jak na Vás příběh působil, co se líbilo a co ne a co byste případně změnili nebo upravili.

S psaním rozhodně nekončím. Začínám s novým příběhem Tajemná dealerka, jehož prolog vydám současně s touto kapitolou.

Dál uvažuju ještě nad epilogem tohoto příběhu, ale zatím mám jen začátek. Počítám ale s tím, že ho přidám během zítřka nebo ve čtvrtek.

Btw... Když je moje komentování příběhu skoro delší než příběh sám.